Společným jmenovatelem všech čtyř filmů Nicholase Raye, které si v srpnu připomínáme u příležitosti stého výročí režisérova narození, je antihrdina. Humphrey Bogart v dramatu Na opuštěném místě, Farley Granger v noiru Žijí v noci i James Dean v Rebelovi bez příčiny jsou různými druhy černých ovcí, někdy neschopných a jindy neochotných naplňovat očekávání svého stáda. Hrdina filmu Bigger Than Life do tohoto defilé odrodilců zdánlivě nepatří. Je to ctihodný středostavovský občan, který se proti ničemu nebouří, nic neskrývá ani před ničím neutíká a pokorně hraje s kartami, jaké mu život rozdal. Alespoň do chvíle, kdy se dozví, že mu zbývá rok života. Eda Averyho (James Mason) zná každý soused jako obětavého otce a manžela a každý rodič jako trpělivého učitele svých dětí. Spolu s manželkou Lou (Barbara Rush) a desetiletým synem Richiem (Christopher Olsen) tvoří Averyovi právě tak vzornou a usměvavou rodinku, jaké se objevovaly v dobových reklamách na ovesné vločky. Nikdo ale netuší, že laskavý pan učitel trpí čím dál horšími bolestmi a po sérii nepříjemných lékařských vyšetření si vyslechne zdrcující ortel. Trpí vzácnou chorobou, která je pro většinu pacientů fatální, a vratkou naději na vyléčení mu nabízí jedině aplikace dosud málo známé, zázračné drogy jménem kortizon. Nejistý účinek terapie Averymu nepřipadá tak strašlivý jako jistá smrt do roka a do dne, a s riskantní léčbou proto souhlasí. Droga splní léčebný účel, ale potvrdí také varovné zkazky lékařů o vedlejších účincích a vybere si svou daň na Edově psychice - jeho celoživotní pokora je náhle ta tam a znovuzrozený učitel žádá od života více, než dosud dostal. Už nechce oplácet slabomyslným sousedům jejich strojené úsměvy, snášet čekání na laxní prodavačky v obchodech, ani podstupovat žádné další kompromisy. Na svou ženu i syna náhle klade krutě vysoké nároky, rodiče jeho žáků se od něj na třídní schůzce dozvědí, že "dětství je vrozená nemoc", kterou se nyní chystá radikálně léčit, a s pocitem, že teprve kortizon mu otevřel oči a ukázal jeho skrytý potenciál, Ed sám sebe vnímá jako intelektuálně a morálně nadřazeného jedince, vyvoleného spasit své přízemní okolí i proti jeho vůli. Námětem pro film Bigger Than Life se stala dvaadvacetistránková reportáž Ten Feet Tall publikovaná v magazínu The New Yorker. Její autor Burton Roueche seznamoval čtenáře s klady a zápory kortizonu, nově objeveného hormonu, který se začal s kontroverzními výsledky uplatňovat v medicíně. Rizika jinak účinného analgetika Roueche dokládal konkrétním případem spořádaného muže z amerického předměstí, jehož droga změnila v agresivního megalomana. Byl to pravděpodobně James Mason, kdo v tématu vycítil dramatický potenciál a inicioval vznik filmu. Britský herec, známý americkému publiku té doby hlavně jako zatrpklý alkoholik z muzikálu Zrodila se hvězda a paranoidní kapitán Nemo z čerstvé adaptace verneovky 20 000 mil pod mořem, se tentokrát ujal také produkce filmu, podílel se na jeho scénáři a přirozeně hrál hlavní roli. Režisér Nicholas Ray nepodlehl svodům natočit film jako jímavé melodrama a posunul příběh směrem k provokativní polemice s poslušně usedlým maloměstským životem, kterou úspěšně načal o rok starším filmem Rebel bez příčiny. Násilně šťastný konec (horečnatě dopisovaný v den natáčení tak, aby se cenzor nažral a film zůstal celý) na tomto vyznění nedokázal nic změnit. Zatímco předloha na skutečný případ nahlíží z medicínského hlediska, film ho použil jako záminku k nastolení obecnějšího společenského tématu. Kortizonu je v něm přisouzena funkce jakéhosi akcelerátoru hrdinovy dlouhodobé frustrace, úzkosti z navenek šťastného, a přesto tak neuspokojivého života v uniformitě typicky amerického předměstí. Edova nespokojenost v něm tiká jako časovaná bomba a kortizon je roznětkou nevyhnutelné detonace. Znepokojivý podtext filmu a nemožnost svést všechno hrdinovo jednání na vliv drogy jsou pravděpodobnými příčinami jeho dobového neúspěchu. Výhodou Rebela bez příčiny, který se dotýkal stejných témat, byl mladý hrdina, s nímž se snadno identifikovali jeho vrstevníci. Na rozdíl od svých rodičů nemuseli zpytovat svědomí, protože rozhodnutí, zda se stát či nestát součástí establishmentu, leželo daleko před nimi. Snadno přijali film jako formu generační výpovědi a cestou vzájemného doporučování "podvratně protirodičovského" filmu se postarali o jeho úspěch. Bigger Than Life zacílil na starší diváky. Na lidi, kteří už učinili nezbytná rozhodnutí, co se svým životem, nastoupili do pomyslného vlaku a nechtějí si připouštět pochybnosti, zda jedou správným směrem. Ed Avery takové pochybnosti má a publikum jim v roce 1956 zřejmě nebylo ochotno naslouchat. O ztotožnění s mužem, který ve zvláště děsivé scéně zvažuje potrestat domnělý prohřešek svého syna smrtí, přirozeně nemůže být ani řeč. V době svého uvedení tedy film nezpůsobil žádnou senzaci v pozitivním ani negativním smyslu. Zatímco v Evropě se mu dostalo příznivého kritického přijetí, na domácí půdě nebyl výrazněji reflektován a publikum ho zkrátka ignorovalo. James Mason viděl chybu v použití CinemaScopu, širokoúhlého barevného formátu, od něhož obecenstvo očekávalo spektakulárnější typ filmu; ale pravděpodobnější příčinou selhání je samotné téma. Jako řada jiných vynikajících filmů před ním i po něm, minul se i Bigger Than Life se svou dobou.
Film, o němž se s obdivem vyjadřují tak respektované osobnosti jako Martin Scorsese (ve svém dokumentu A Personal Journey With Martin Scorsese Through American Movies) nebo Jean-Luc Godard (který Bigger Than Life zařadil do svého osobního žebříčku deseti nejlepších amerických filmů všech dob), nicméně stojí za vidění a s výjimkou nepřesvědčivého konce pozoruhodně odolává stárnutí. Znovuobjevován je až nyní, více než půl století po svém vzniku. Nikdy totiž nevyšel na VHS, v televizi byl uváděn zřídka a na DVD a Blu-Ray nosiče se poprvé dostal teprve na konci loňského roku. Doufejme, že bude časem uveden i v české distribuci.