Aby postava Marka nevyzněla jako zcela zavrženíhodný amorální cynik, tak jej scénář zpočátku nechává se nápadu na začlenění zdravých hráčů do týmu bránit a pronášet věty jako „Za tohle přijdu do pekla“ nebo „No to přece udělat nemůžu,“ ale pak stejně jde a udělá to. Omlouvat jej má to, že tak činí kvůli svému synovi, jemuž touží dopřát životní zážitek a učinit jej šťastným. Vskutku otec roku, který však v konečném důsledku nejenže lže svým dětem i manželce (Petra Polnišová) a klame všechny od fanoušků a diváků paralympiády po nabalující se sponzory, ale také riskuje pověst celé rodiny a vězení. Dále pak v průběhu filmu kazí oběma synům jejich vztahy s dívkami, což v obou případech naroste až do patologického rozměru, a patrně nevyniká ani jako trenér – trpí cholerickými záchvaty, po svých svěřencích hází chlebíčky a není schopen hráče jakkoli pozitivně motivovat.

Přesto mají tvůrci filmu výraznou tendenci ospravedlňovat Markovo jednání všemi dostupnými prostředky, od komentářů vedlejších postav popisujících trenéra jako člověka se srdcem na správném místě až po závěrečné omluvné shrnutí ředitele národní paralympijské asociace (Miroslav Krobot), že „sice zpronevěřil peníze, ale basketbalu se nezpronevěřil.“ Kromě toho jsou Markovi stavěny do cesty okrajové postavy různých hulvátů nebo hospodských opilců, kteří mu nadávají, že trénuje „dementální basketbal“ či „mongolskou ligu,“ načež jim Marek buď vynadá, nebo vrazí pěstí, což mu má poskytnout morální převahu. Jde však pouze o trik, jak postavit hlavního anti-hrdinu do lepšího světla tím, že scénář jeho okolí zaplní morálně ještě odpudivějšími figurkami. Včetně jeho souseda Daniela, pro nějž jsou slova jako morálka či etika neznámými pojmy, a jehož jednání tvůrci filmu paradoxně potřebu omlouvat nemají, patrně s představou, že jej coby potrhlého komického idiota diváci stejně nebudou brát vážně.

Zejména z úst Daniela tak zaznívají na adresu hráčů výrazy typu „mentálové“ nebo „kriplové“ a většina zúčastněných basketbalistů se nevyjadřuje o nic lépe. Nechybí pochopitelně ani pokusy simulovat mentální postižení pomocí šilhání, napodobování řečových vad nebo vydávání neartikulovaných zvuků (v domnění, že to bude komické). Urážlivý a vůbec slabomyslný týmový pokřik „Míče jako petardy, bojujem za retardy!“ je ve filmu opakován vícekrát, než by bylo zdrávo. Je pozoruhodné, že zejména v současnosti, kdy vznikají velmi citlivé filmy o autismu a dalších neuro-vývojových poruchách (jen z letošní tvorby např. dokument Co s Péťou? či z hraných filmů Karavan), které přibližují divákům životní situace lidí starajících se o rodinné příslušníky s mentálním hendikepem, může vzniknout film jako Dream Team, v němž jakékoli náznaky citlivosti zcela absentují.

Zrovna u tohoto filmu si nicméně lze snadno představit, že řada diváků s ním bude značně spokojená. Po řemeslné a technické stránce je totiž Dream Team natočen velmi solidně, a to včetně dynamického střihu, vhodně zvoleného hudebního doprovodu, několika slušných slovních vtípků či dobře načasovaných situačních gagů, relativně svižného tempa a zjevné výpravnosti zahrnující několik basketbalových utkání i natáčení v Riu de Janeiru (což vrcholí sebedojímavým kýčem v podobě celé české hymny zazpívané Brazilkou oblečenou v karnevalovém samba kostýmu). I komediální herecké výkony zejména Martina Hofmanna a Jakuba Prachaře jsou velmi zdařilé. Jediným diskutabilním technickým aspektem tak zůstává nepříliš konzistentní dobová stylizace, která s proměnlivou věrohodností simuluje dobu zhruba o dvacet let nazpět.

Dream Team je každopádně komedií určenou především těm divákům, kteří budou odhodláni se v kině smát hercům předstírajícím mentální postižení a nebudou rozporovat snahu tvůrců ospravedlňovat amorální jednání svých postav. Také musí jít o diváky, jimž bude připadat vtipné třeba i to, když někdo shodí vozíčkáře i s vozíkem do bazénu a beztrestně uprchne nebo když někdo načůrá do obličeje člověku, jemuž se při koupání v moři dostala do očí slaná voda. A případně pak vezmou za vděk i jednoduchými stereotypními výsměšky namířenými proti Brnu, Slovákům či Maďarům.

Nejen dějem, ale i úrovní humoru se tak Dream Team vrací o dvacet let nazpět, kdy vznikla v roce 2005 o podvádění na paralympiádě americká komedie Bláznivá olympiáda, přičemž totéž téma vytěžil rok předtím v jedné ze svých epizod i seriál South Park. A stejně jako u zahraniční konkurence nechybí ani ve filmu Dream Team závěrečné morální prozření, byť v tomto případě není znát, že by se některá z postav v jeho důsledku skutečně napravila.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]