Malí modří skřítkové o sobě po letech znovu dávají vědět a rovnou v povedeném 3D. Na výsledku je ale znát, že bavit se mají hlavně nejmenší diváci. Jejich doprovod naštěstí tolik netrpí a vychutnat si může výborného Hanka Azariu.
Malé modré skřítky, kteří mají svůj původ v Belgii, zná snad každý. V devadesátých letech minulého století byli v našich končinách děsivě populární, dokonce natolik, že pod jejich jménem vyšlo několik CD s parodiemi na světové hity. Poté ale jakoby se po nich slehla zem a jejich žezlo přebraly jiné série a postavičky. Teď se ale tito modří nezbedové vracejí na plátna kin a rovnou v moderním formátu 3D.
Ve filmu nazvaném prostě
Šmoulové se hlavní hrdinové při útěku před svým úhlavním nepřítelem čarodějem Gargamelem nedopatřením dostanou do našeho světa, a to přímo do srdce New Yorku. Tam si oblíbí mladého marketingového pracovníka Patricka a jeho těhotnou manželku Grace. Mimo to, že se pokouší dostat zpět domů, se musí celá bandička mít na pozoru i před Gargamelem, jemuž se povedlo do lidského světa taktéž proniknout.
Z banální zápletky je víceméně jasné, že film je zacílen zejména na dětského diváka. Tomu je bohužel podřízeno úplně všechno, takže dospělý doprovod se musí obrnit trpělivostí, protože všechny vtipy spočívají v tom, že někdo někam legračně padá, do něčeho vráží, případně krká. Chvíli se to samozřejmě vydržet dá, ale po celou dobu už je to otrava a někdy až trapné. Sluší se ale říci, že do rozměrů, jakých tato adjektiva dosahovala svého času u
Alvina a Chipmunků, má film zaplaťpánbůh daleko. I onoho nezbytného zpívání tu není tolik, což ale neznamená, že by nelezlo krkem.
V rámci atraktivity vsadili tvůrci na kombinaci animace a klasického hraného filmu a již jednou zmiňovaný formát 3D. Začnu právě u něj. Je vidět, že si na něm režisér
Raja Gosnell dal opravdu záležet, protože prostorový efekt tu několikrát opravdu vynikne. Ať je to ve chvílích, kdy některý ze šmoulů padá dolů, Gargamel posílá své kouzelné paprsky přímo na diváky nebo pes očichává šmoulího vetřelce proti kameře. V takových momentech máte skutečně pocit, že jste součástí děje a na všechno si můžete sáhnout. Pozitivní také je, že 3D se nevnucuje a je využíváno skutečně s mírou.
S onou kombinací dvou technik už je to o řád horší. Málokdy dokážou animované a hrané postavy kooperovat tak, aby si divák ničeho nevšiml (příkladem budiž už legendární
Falešná hra s králíkem Rogerem), a
Šmoulové bohužel nejsou výjimkou. Až nepříjemně často tedy lze pozorovat, jak herci komunikují s virtuálním partnerem. Až příliš je vidět, že hercům po těle nikdo neleze nebo že nikoho vlastně neobjímají. To je v kontrastu s povedeným 3D poměrně velká škoda.
Ani herci nejsou s jednou výjimkou ničím zajímaví.
Neil Patrick Harris v titulní roli dělá, co může, přesto působí jen jako necharismatický ňouma, u kterého zaráží, jak se mohl dostat v práci na tak vysokou funkci.
Jayma Mays je na tom jako jeho manželka ještě o trochu hůř, neboť scénář jí toho moc nepovoluje. O nějaké propracovanosti a hloubce nemůže být ani řeč, tudíž pronáší mnohdy jen prázdné promluvy a na dnešní dobu se chová trošku naivně. Ani
Sofía Vergara v úloze přísné šéfové dojem nevylepší, protože ani ona nemá moc prostoru a má předepsanou jen jednu polohu - být nekompromisní a tvrdá.
Onou výjimkou je
Hank Azaria jako Gargamel. Jako by tušil, čemu se to upsal, nebere se na rozdíl od kolegů vůbec vážně a předvádí místy neuvěřitelné kreace. Roli arcilotra si skutečně užívá a baví odrostlejší diváky. Chvílemi záměrně přehrává, aby dosáhl vtipnějšího účinku, což se mu poměrně daří. Jeho způsob uchopení celé postavy je v obrovském kontrastu s ostatními lidskými rolemi. Právě proto si jedině on získá větší divácké sympatie a možná se přistihnete, že mu zvrhle fandíte.
Vzhledem k cílové skupině je jasné, že film je promítán s dabingem, který ujde a hlavně netahá za uši. Mrzí jedině fakt, že si v originále nevychutnáme právě
Hanka Azariu, což by mohl být docela slušný zážitek.
Šmoulové jsou typicky rodinným filmem. Význam utrácet za ně v kině peníze má jen a pouze tehdy, když máte ve svém okolí dítě, nejlépe prvním stupněm základní školy povinné. Nevidím totiž jediný důvod, proč by dospělý divák měl sám od sebe na projekci zavítat, když ve vedlejších sálech nabízejí spousty lepších filmů. Pravda ale je, že jako doprovod nebudete nijak zásadně trpět, jen se chvilkami začnete nudit.
Recenzi bych ukončil parafrází na výrok jednoho z kreslených modrých skřítků: Noví
Šmoulové nejsou tak hrozní, jak jsem si myslel. Stejně je ale nemám rád.