Tvůrci šestého dílu s názvem Nezvratný osud: Pokrevní linie (mimo jiné režiséři zdařilého sci-fi Město podivínů, scenárista nových Vřískotů a producent ostatních Nezvratných osudů) na tuto sérii a její specifické prvky navázali čtrnáct let po předchozím Nezvratném osudu 5. Dopustili se přitom drobné obměny – tradiční úvodní předtucha je totiž oproti zbytku děje zasazena zhruba padesát let do minulosti a hrdiny filmu netvoří její protagonisté. Jde totiž o noční můru, která opakovaně sužuje vysokoškolačku Stefanie (Kaitlyn Santa Juana). Ta se po chvíli pátrání dozví, že se její sen ve skutečnosti vztahuje k hrůzné vizi její babičky, která před lety dokázala předejít hromadnému neštěstí a nadále vzdorovat smrti po dlouhá desetiletí a mít mezitím děti i vnoučata. Nyní si ale má smrt došlápnout nejen na ni, ale i na všechny potomky v její rodové linii, kteří se původně nikdy neměli narodit. Smysl to moc nedává a vytváří to více otázek než odpovědí, nicméně logika nikdy nebyla pro sérii Nezvratný osud prioritou.

Většinu postav nového filmu tudíž tvoří skupina dvacátníků a jejich rodiče, kteří jsou všichni členové jedné rodiny. Hrají je víceméně neznámí nebo málo známí herci, což jde ruku v ruce s tím, že většina z nich zastává roli pouhých obětí tragických krvavých nehod. Filmu se však nedaří docílit toho, aby si divák vytvořil ke komukoli z nich nějaké citové pouto, a to ani k hlavní hrdince, která k odhalení rodinného prokletí přijde jako slepá k houslím a snaží se v něm nějak narychlo vyznat. Částečně je to způsobeno tím, že vedlejší zápletky, jako je napravování rodinných vztahů, utužování bratrsko-sesterského pouta nebo náhlé shledání s dávno ztracenou matkou, jsou pojaty velmi povrchně. Dialogy jako takové ale nejsou k zahození, žádná z postav není vyloženě otravná a celkově vzato je ta omáčka okolo jednotlivých šťavnatých zabití nenudící a snadno stravitelná. I tak ale po každé násilné příhodě převážně jen nedočkavě čekáte na další.

Samotné mordy jsou pak rozhodně brutální, zábavné a místy i morbidně vtipné v dostatečné míře. Nedá se však zbavit dojmu, že by se mnohé z nich daly ještě lépe a vynalézavěji vyšperkovat – kupříkladu napětí spolu s nervózním očekáváním je postupně budováno asi jen u poloviny skonů. Některé sekvence se ale i tak do zlatého fondu série jistě zařadí, byť žádný z nich svou nápaditostí a celkovou realizací nepřekoná dlouhý úvodní prolog se slavnostním otevřením nové výškové budovy, na jejíž stavbě se evidentně šetřilo – ta patří k předčasnému vrcholu tohoto filmu, a to včetně účelového využití několika písniček. Skrze některé detaily (a obsazením jedné vedlejší postavy) se snímek vrací i k předchozím dílům série, což fanoušky zahřeje u srdíčka.

Nečekejte ale napínavý horor, jde opravdu spíš o sled krvavých a efektních zabití. Z podobného soudku lze vzpomenout typově podobný nedávný snímek Opice, jenž také stál především na několika absurdně vtipných morbidních úmrtích, leč přestože byl oproti poslednímu Nezvratnému osudu scenáristicky ošetřen o dost hůře, tak byl celkově vtipnější i strašidelnější. Film Nezvratný osud: Pokrevní linie přesto své sérii ostudu nedělá, naopak se řadí k jejím povedenějším dílům. Podstatné je, že jeho tvůrci pochopili, co si fanoušci Nezvratných osudů žádají, a dokázali jim to dopřát v uspokojivé míře. Dokonce si lze bez obtíží představit, že by se tentýž tvůrčí tým mohl do budoucna postarat i o další potenciální pokračování.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]