Držitelem Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film se letos stal brazilský snímek Navždy s vámi režiséra Waltera Sallese, jenž natočil v rodné Brazílii na přelomu tisíciletí několik dramat, která rezonovala na světových festivalech (Hlavní nádraží z roku 1998, Motocyklové deníky z roku 2004) a později se s mnohem menším úspěchem pokoušel prosadit i v USA (horor Temné vody z roku 2005, road-movie Na cestě z roku 2012). Po mnohaleté režijní pauze nyní vybojoval Brazílii prvního Oscara za filmové drama, pro nějž nalezl inspiraci v knize spisovatele Marcela Paivy, který v ní vylíčil skutečný příběh svých rodičů a dalších členů své rodiny v období brazilské vojenské diktatury na počátku 70. let minulého století.

Na počátku sledujeme takřka idylický život dobře zaopatřené sedmičlenné rodiny Paivových, která žije ve velkém rodinném domě přímo u pláže v Riu de Janeiru. Stavební inženýr a bývalý politik Rubens (Selton Mello) a jeho žena Eunice (na Oscara nominovaná Fernanda Torres) mají pět dětí – čtyři dcery a jednoho syna (Marcela, z nějž později vyroste výše zmíněný spisovatel). Rodina tráví víkendy na pláži, pořádá večírky pro přátele, plánuje stavbu druhého rodinného domu a připravuje se na odjezd nejstarší dcery, která má strávit rok v Anglii, než nastoupí stejně jako její rodiče na vysokou školu.

Výjevy ze života brazilské vyšší střední vrstvy definují především láskyplné rodinné vztahy, kdy všichni rodinní příslušníci spolu výtečně vycházejí, a nejen ze zaměstnané hospodyně, ale i ze psa náhodně nalezeného na pláži se okamžitě stává další člen rodiny. Atmosféru plnou pohody jen místy narušují zlověstné ozvěny totalitního režimu, jako jsou televizní reportáže o únosech zahraničních diplomatů, zmínky o zákazu nočních vycházek nebo ojedinělé záběry na vojenské vozy, které tu a tam projedou okolo pláže.

Náladotvorný úvod filmu nesoucí se v pozvolném tempu zabírá zhruba půl hodiny. Navzdory jeho neskromné délce ale dá i tak (a ještě s přihlédnutím k počtu postav různých příbuzných a kamarádů) docela práci zorientovat se v tom, kdo všechno do rodiny patří a která z dcer je která. Téhož výsledku by navíc Walter Salles nejspíš dokázal dosáhnout i na mnohem kratší ploše – k vytvoření dojmu dokonalého harmonického soužití mu bohatě stačí pár dobových záběrů, které zachytila ruční kamerou na filmový pás nejstarší z dcer. Dlouhý rozjezd nicméně ospravedlňuje fakt, že o to více pak vynikne kontrast s událostmi, k nimž dojde záhy a které rodinnou idylu drasticky naruší.

Jednoho dne totiž zaklepe na dveře několik mužů, kteří požadují od Rubense účast u blíže nespecifikované výpovědi. Když Rubens před odjezdem na vojenské ústředí mává na rozloučenou svým dětem, tak netuší, že je vidí v životě naposledy. Další muži hlídají zbylé členy rodiny, kteří marně očekávají otcův návrat. Centrální postavou se od té chvíle stává Eunice, která se sama o pár dní později ocitá v zajetí a je pod nátlakem nucena k sérii matoucích výslechů. Po devastujícím týdnu stráveném v pusté temné cele je propuštěna a vrací se k dětem. Musí se naučit vést domácnost, která je po manželově zmizení bez finančního příjmu. A co hůř, představitelé režimu v médiích únos jejího muže popírají a zametají pod koberec.

Snímek Navždy s vámi je v tomto ohledu výpovědí o zvěrstvech totalitního režimu, v němž bylo zatýkání, unášení a vraždění politických odpůrců nebo podporovatelů revolučních hnutí běžnou praxí. V zemích s fašistickou a komunistickou historií, tedy i ve většině států střední a východní Evropy, jde přitom o dobře známé téma, se kterým se diváci snadno ztotožní. Systematické porušování lidských práv a neustálé tutlání pravdy je pouze jedním z aspektů, které prohlubují bezmoc hlavní hrdinky vůči mocenskému státně-armádnímu aparátu. Diskurz o příznacích období vojenské diktatury je v Brazílii dodnes ožehavým tématem – mimo jiné proto, že tehdejší režim byl zodpovědný třeba i za rozsáhlou genocidu původního obyvatelstva a že představitelé orgánů vinění za tyto krvavé zločiny i vraždy politických vězňů nebyli nikdy potrestáni. Období vojenské diktatury nikdy nebylo státem oficiálně odsouzeno a rodiny obětí se nikdy nedočkaly spravedlnosti ani odškodnění.

Silný námět vycházející ze skutečných událostí by ovšem sám o sobě neuspěl, pokud by nebyl podpořen prvotřídní filmařinou. Herecké výkony jsou skvělé, a to včetně představitelů dětí. Fernanda Torres je v hlavní roli ženy, která je odhodlaná nikdy se nenechat zlomit a nikdy nepodlehnout žalu nebo zoufalství, naprosto vynikající. Nepotřebuje na sebe příliš strhávat pozornost a její výkon je překvapivě decentní a neokázalý, ale přitom zároveň plný emocí. Vyprávění je pečlivě strukturováno a výborně pracuje s motivem paměti, kdy se snímek i jeho postavy opakovaně vrací k upomínkám na rodinnou minulost a na zmizelého otce nejen prostřednictvím fotografií a dobových domácích videí, ale i skrze dialogy.

Nutnost uchovávat v paměti vzpomínky na konkrétní (nejen příbuzné) osoby a klíčové události, protože jedině tak jsou v našich myslích zas a znovu oživovány, se zračí i v dojemných (a přitom nepatetických) scénách ve finální části filmu, která operuje s několika významnými časovými skoky. Motiv paměti je vyzdvihován, ať už spolu dva sourozenci vzpomínají na přesný okamžik uvědomění, že se jejich otec již domů nevrátí, nebo když staré a Alzheimerovou chorobou stižené Eunice znenadání prozáří myšlenky pohled na televizní reportáž, v níž se mihne fotografie jejího manžela (v tu chvíli ji hraje již Fernanda Montenegro, která hrála hlavní roli pro změnu v Sallesově Hlavním nádraží, které bylo též nominované na Oscara).

Film Navždy s vámi není jen dramatem ženy nacházející se ve složité situaci, ani klišovitá připomínka toho, že na zločiny minulosti je potřeba neustále upomínat proto, aby se v budoucnu neopakovaly. Počin Waltera Sallese se zaměřuje na nepříliš známou etapu v historii jedné země a v životě jedné skutečné specifické rodiny, aby tím hovořil o obecnějších problémech všech lidí, kteří se kdy potýkali nebo potýkají s agresí států, které se na svých občanech i dnes dopouštějí násilí a bezpráví. A činí tak věcným a nenuceným způsobem, jenž je místy až strhující tím, jak efektivně dovede vyjádřit emoce nebo sílu něčího aktuálního prožitku i poměrně nenápadnými prostředky.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Český trailer k filmu Navždy s vámi