Markova situace je přitom ve filmu prezentována, jako kdyby neměl jinou možnost než snášet všechny útrapy a zkrátka se podvolit vůli úlisného policisty i arogantního šéfa a namočit se do kriminální činnosti. Protože kdyby dal vzhledem k okolnostem hned první den v rámci zkušební doby výpověď, vrátil se domů za mámou do Prahy a začal si hledat jinou práci (což by byl jediný adekvátní a logický způsob, jak se zachovat), tak by celá zápletka okamžitě přestala existovat.

Podobně jako u většiny filmů Martyho Pohla (včetně těch krátkometrážních) je i snímek Na plech především sledem více či méně legračních scének, které jsou zastřešeny nějakou jednoduchou jednotící dějovou linií. Ta je nyní podstatně výraznější a propracovanější než v případě komedií Párty Hárd a Párty Hárder: Summer Massacre, byť se i tak jedná o tradiční schéma o hrdinovi, jenž pronikne do určitého společenství, navzdory předpokladům si k němu vytvoří citovou vazbu a poctivě si v něm vydobyde své místo a postavení.

Tím největším trumfem je každopádně obtloustlý cikán a mistr vařič Grundza (Marek Milko), jenž byl nejlepší postavou už v prvním Párty Hárd a zde konečně dostal spoustu prostoru na vyniknutí. Kromě toho mu sekunduje trojice dospělých synů (kterou ztvárnili tři skuteční romští bratři), která je stejně jako on zásobárnou vtipných průpovídek a chodícím lexikonem sprostých nadávek. Rodinný motiv postavený na otcovsko-synovských vazbách skrze sentimentalitu a vzájemnou starostlivost filmu jednoznačně sluší a svým citovým jádrem jej obohacuje o jedinou rovinu, kterou lze v celém snímku brát alespoň trochu vážně. S ohledem na to, že jinak je film Na plech od začátku do konce silně prosycen stylizovanou nadsázkou.

Film je prošpikován gagy tak moc, že ani tolik nevadí, že jich spousta není zas až tolik vtipná. Na několik opravdu zdařilých, nápaditých a neotřelých vtipů totiž rozhodně dojde (vynikající je i díky střihu a přesnému načasování třeba přijetí videohovoru omylem při sjíždění lajny na displeji mobilního telefonu), jinak se ale až povážlivě velké množství pokusů o humor topí v samoúčelných vulgaritách a neméně samoúčelných fekálních scénkách a nechutných explicitních záběrech na vylučování všeho možného, které samy o sobě většinou žádný vtip neobsahují (a navíc se brzy ohrají).

Snaha o budování gagů se pak leckdy pojí s předvídatelností, takže když někdo v restauraci vychrchlá zelený hlen do prázdné škeble, tak už jen čekáte na to, až jej někdo jiný vysrkne v mylném domnění, že jde o ústřici. A ze stejného soudku – když hlavní hrdina v práci navrhne aplikaci na rozvážení pisoárů na hudební festivaly, tak jen čekáte, kdy jej napadne ji použít i na rozvoz perníku po sídlišti. Nejzdařilejší jsou nakonec z hlediska humoru situační hlášky, z nichž mnohé mají kultovní potenciál.

Vtipné je i to, jak z příběhu vychází korporátní kancelářské zázemí technologické firmy jako mnohem zlejší a toxičtější prostředí než doupě drogových dealerů. Na druhou stranu, dění v Martinově zaměstnání se zbytkem filmu povětšinou (např. s výjimkou oné mobilní aplikace) nijak nesouvisí, přestože jeden z jeho kolegů (Vladimír Škultéty) se vyskytuje ve více liniích současně (v práci sedí naproti Martinovi – ovšem aniž by s ním za celou dobu prohodil jediné slovo – a po práci s ním pomáhá rozvážet drogy – přičemž členem gangu se stane bez hlubšího vysvětlení ze scény na scénu).

V prostřední třetině snímek znatelně ztrácí tempo a upadá do vypravěčské repetice, když se příliš dlouho točí v kruhu Markových snah o předávání vlastních poznatků zabedněným bratrům s vyšňupanými mozky, v jeho interakcích s policistou opakujících se bez jakékoli variace, v prezentacích nesmyslných analýz před otráveným šéfem a v konfrontacích s obávaným konkurenčním drogovým gangem. S návazností scén či dodržováním konzistence v rámci vlastního fikčního světa si tvůrci příliš hlavu nelámali, podobně jako s přímočarým vývojem Markovy motivace. Úroveň hereckých výkonů je značně kolísavá.

Nedostatky v realizaci nicméně svým způsobem podtrhují svébytnost celého projektu. Je na něm vidět, že opět vznikal s vyšším rozpočtem než cokoli jiného z předchozí Pohlovy tvorby, což mu zaručilo větší množství prostředí, vícero postav a rekvizit i známější herce ve vedlejších rolích. Zároveň si ale snímek uchoval atmosféru tak trochu punkového projektu vytvořeného kreativními a komediálně nadanými nadšenci, která tolik imponuje mnohým fanouškům.

Podobně hrubozrnné a v lecčem extrémní komedie u nás prakticky nikdo jiný netočí, takže je jedině dobře, že Marty Pohl nadále úspěšně čeří vody české filmové produkce. Pokud víte, do čeho jdete, a tento styl humoru se vám trefuje do noty, tak vám film Na plech polechtá bránici spolehlivě. Pokud se vám líbily komedie Párty Hárd a Párty Hárder: Summer Massacre, tak je nepravděpodobné, že by vás film nějak výrazně zklamal. Ale pro každého to tedy skutečně není.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]