Recenze: Vlny Jiřího Mádla jsou strhujícím dobovým thrillerem světové úrovně

Vydáno: 16.08.2024 12:30 - Jan Varga | foto: Bontonfilm

Příběh o záchraně rozhlasového vysílání v srpnu 1968 není v podání Jiřího Mádla tradičním českým dobovým dramatem, ale spíš vtahující žánrovou podívanou inspirovanou zahraničními thrillery.

VlnyRecenzoval/a Jan Varga dne 16.08.2024 12:30. Příběh o záchraně rozhlasového vysílání v srpnu 1968 není v podání Jiřího Mádla tradičním českým dobovým dramatem, ale spíš vtahující žánrovou podívanou inspirovanou zahraničními thrillery. Hodnocení: 4
Vlny
Vlny
Drama / Thriller
Česká republika, 2024 , 131 min.

Režie: Jiří Mádl
Scénář: Jiří Mádl
Kamera: Martin Žiaran
Hudba: Simon Goff
Herci: Vojtěch Vodochodský, Ondřej Stupka, Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Tatiana Pauhofová, Jan Nedbal, Jacob Erftemeijer, Igor Bareš, Marika Šoposká, Petr Lněnička, Hana Kusnjerová, Matyáš Řezníček, Petr Halíček, Martin Hofmann, Tomáš Maštalír

Česká premiéra: 15.08.2024

Hodnocení: 8/10

Distributor: Bontonfilm


Vlny hodnocení na Kinobox.cz: 79 %
Vojtěch Vodochodský ve filmu  / Vlny
© Dawson Films
Vlny jsou třetím režijním a scenáristickým počinem herce a filmaře Jiřího Mádla, který v nich vypráví o událostech okolo počátků okupace Československa v roce 1968 z pohledu několika postav, které měly co do činění s tehdejší zahraniční redakcí Československého rozhlasu. Události započaté policejním potlačením studentského protestu na strahovských kolejích kvůli výpadkům elektřiny v říjnu 1967 a vrcholící invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu o rok později tak ve filmu sledujeme převážně skrze počínání novinářů, hlasatelů a techniků, kteří se během vpádu vojáků do budovy rozhlasu snažili udržet vysílání informující veřejnost o průběhu invaze co nejdéle v chodu.

Vlny jsou zároveň Mádlovým zdaleka nejambicióznějším, vypravěčsky nejkomplexnějším a také nejnákladnějším filmem, a to nejen vzhledem k tomu, že jde o dobový velkofilm s náročnou výpravou a početným hvězdným hereckým obsazením. Poradil si s nimi však vskutku úctyhodně, až se skoro zdá, jako kdyby teprve s Vlnami coby filmař finálně dospěl. Z jeho předchozích snímků Pojedeme k moři (2014) a Na střeše (2019) totiž doposud pokaždé trčela poměrně výrazná naivita a nevěrohodnost (ať už z hlediska vývoje příběhu, chování postav, způsobu vyprávění či stylistických voleb). U Vln, k nimž si Jiří Mádl opět kromě režírování též sám napsal scénář, tento pocit již téměř vymizel. Tentokrát už si nepotřeboval nic jen tak zkoušet a všechny své schopnosti naplno využil v masivním projektu, nad jehož přípravami doprovázenými podrobným studiem historických pramenů strávil dlouhé roky a který je pro něj navíc srdeční záležitostí.

Stanislav Majer ve filmu  / Vlny
© Dawson Films
Mnohokrát zfilmované události srpna roku 1968 a další přidružené okamžiky přitom ve Vlnách neslouží jen k opětovnému připomenutí hořkých chvil v československé historii ani k pouhému skládání pocty hrdinným reportérům, kteří nasadili vlastní životy do boje proti potlačení nezávislého svobodného vysílání. Ve Vlnách mají krom toho i funkci žánrových atrakcí. Úvodní bití demonstrantů i finální vřava s vojáky a tanky v pražských ulicích jsou díky fantastickému zvukovému designu, tepající hudbě, dynamickému střihu a dravému tempu intenzivními a efektními akčními scénami, které působí velmi nečesky. Snímek je ve všech směrech ukázkou špičkového řemesla a mnohem více než k domácím dobovým dramatům má svými celkovými kvalitami blíž ke špionážním thrillerům typu Jeden musí z kola ven nebo k hollywoodskému oscarovému Argu, které ostatně sám Mádl uvádí jako jeden ze svých inspiračních zdrojů.

Záměrem bylo navíc představit univerzálně platný a dodnes velmi aktuální příběh o boji za svobodu slova a nezávislost médií ve formě, která by byla dostatečně atraktivní i pro mladší generace diváků a též plně srozumitelná pro publikum, které má o událostech spojených s počátky okupace jen matné povědomí – včetně třeba diváků zahraničních.

Tatiana Pauhofová ve filmu  / Vlny
© Dawson Films
Historické reality se Mádl v podstatě drží, leč neváhá používat četné zkratky nebo zjednodušení, pokud to slouží lepší zřetelnosti a plynulosti děje a filmového vyprávění. Ve středu příběhu je coby hlavní hrdina polo-smyšlený mladý rozhlasový technik Tomáš (skvělý Vojtěch Vodochodský), jenž zčásti omylem a částečně z donucení přijme pozici v Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu, aby se dokázal lépe postarat o svého mladšího nezletilého bratra, jenž mu po smrti obou rodičů připadl do péče. Perspektivu Tomáše ale snímek často opouští a značnou pozornost upíná i k ostatním tehdejším členům zmíněné redakce.

Tito zahraniční zpravodajové, kteří ale často působili i v Praze a věnovali se též domácímu dění, se snažili pod vedením charismatického Milana Weinera (Stanislav Majer) během Pražského jara brojit proti cenzuře, ověřovali si mnohdy překroucené informace přicházející ze státních zdrojů a nebáli se činit odvážně vyznívající pořady ani nekonformní rozhodnutí. Skupina novinářů a novinářek tvořená mimo jiné i Jiřím Dienstbierem (Vojtěch Kotek), Věrou Šťovíčkovou (Táňa Pauhofová), Lubošem Dobrovským (Martin Hofmann) nebo Janem Petránkem (Petr Lněnička) je ve filmu vylíčena jako kolektiv plakátových hrdinů své doby, kteří jsou v jádru sice stále komunisty, ale zároveň jsou velmi liberální, světaznalí, holdují západní muzice a mezinárodní kuchyni a krom toho jednají vždy čestně a správně. Čímž si získávají divácké sympatie oproti agentům StB zpodobněným do černých siluet výhružně číhajících v tmavých koutech a dalším vedlejším postavám, které má film naopak v zájmu vylíčit v záporných konotacích.

Fotografie z filmu  / Vlny
© Dawson Films
Ve snaze vystihnout atmosféru v Československém rozhlasu v daném období se pozornost vyprávění soustředí výhradně na pracovní činnost této několikačlenné buňky, přičemž jiné redakce i osobní životy většiny zúčastněných jsou zcela ignorovány. Zůstalo jen to nejpodstatnější pro vykreslení příběhu. Jednotlivé postavy jsou zdařile napsané a charakterově pestré, pročež mezi nimi panuje naprostá přehlednost, stejně jako v jejich motivacích. Jejich herečtí protagonisté jsou skvěle sehraní a nikdo z nich svým hereckým projevem příliš nevyčnívá, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu slova, což jde jednoznačně na vrub tomu, že herci a herečky své postavy chápali a byli Jiřím Mádlem konzistentně vedeni. Osobnostně mezi nimi ční pouze Tomáš, jenž na rozdíl od ostatních nikdy nebyl mimo Československo, neovládá žádný cizí jazyk a víceméně jako jediný řeší i nějaká netriviální dilemata.

Děj je jinak následně rozstřelen do několika směrů. Tomáš se jednak musí postarat o bezpečí svého bratra, který se nebezpečně angažuje v tisknutí ilegálních letáků, a ubránit se výhružným estébákům, zároveň si ale začíná romantický vztah s redaktorkou Věrou, jenž je klasickým schematickým vyprávěním o postupném roztání zdánlivě nedostupné ledové královny. Pak tu máte příběh hrdinného bojovníka za pravdu Milana Weinera, do nějž vstupuje zápletka s tajnou magnetofonovou nahrávkou, jenž skrývá pravdu o úvodní strahovské demonstraci a je potřeba ji uchránit před autoritami. A ke konci se k tomu všemu přidávají ještě sovětská vojska a nutnost zabránit přerušení vysílání, skoro jako další samostatná dějová linie.

Stanislav Majer ve filmu  / Vlny
© Dawson Films
Pečlivě strukturované vyprávění splétá jednotlivé linky po dlouhou dobu téměř bezešvě a spíš až ke konci mírně zadrhává, když se lopotně snaží zakončit příliš mnoho načatých příběhových rovin a nezvládá se věnovat všemu a všem. Jisté rezervy lze cítit i v používání až příliš doslovně vyznívajících (a ne vždy padnoucích) doprovodných písní a v začlenění několika kýčovitých klišé. Patosu či sentimentu se Vlny naštěstí vyhýbají, neunikly však pocitu scenáristického konstruktu, jenž je z pár scén trochu cítit. Co naopak funguje skvěle, jsou emoce a práce s napětím, kdy zejména finále je dramaticky vyšponované a strhující natolik, že to lze v kontextu české kinematografie považovat za velkou vzácnost. Výborná je dobová stylizace od kostýmů přes rekvizity až po práci s archivním materiálem.

Celkově lze snímek považovat za divácky velmi vděčný a nadstandardně vydařený film, jenž je předurčen k tomu, aby se stal populárním hitem. Je osvěžující vidět v rámci české mainstreamové tvorby komplexní dílo světové úrovně, které se inspirovalo v zahraniční thrillerové produkci, a dokonce s ní snese srovnání. Vlny se díky tomu vysvobodily z mantinelů tradičních dramat zasazených do významného období československé historie a mnohem více se řadí mezi žánrovou podívanou postavenou kromě postav i na funkčních špionážních zápletkách a perfektně zvládnuté dramatické akci. Příběh Československého rozhlasu v roce 1968 a jeho hlavních aktérů si poctivé a propracované zpracování zasloužil, takže je nesmírně potěšující, že Vlny jsou nejen nejlepším filmem Jiřího Mádla, ale že patří i k nejzdařilejším českým dobovým filmům posledních let obecně.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer filmu Vlny


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY