Když minulý týden startoval poslední raketoplán, psalo se o tom jako o konci jedné éry. Co znamená pro dobyvatele vesmíru Atlantis, to pro mladého čtenáře či filmového diváka Relikvie smrti, dalo by se říct s nadsázkou. Ať si o kvalitách knižních předloh J. K. Rowling či filmové série myslíte cokoliv, nemůžete je jednoduše ignorovat. Po necelých deseti letech od premiéry Kamene mudrců tu máme osmý, poslední potterovský film (i když u autorů knižních i filmových trháků nikdy neříkej nikdy). Má cenu připomínat děj? Voldemort se dostal k Brumbálově hůlce, Harry a spol. právě pohřbili věrného skřítka Dobbyho a usilovně přemýšlejí, kde najít další viteál (předmět ukrývající část Voldemortovy duše) ke zničení. Schyluje se k nevyhnutelnému poslednímu souboji dobra a zla, síly jsou ovšem jako vždy zoufale nevyrovnané. Knížku jsem četl dávno, první filmovou část Relikvií jsem si ale před projekcí pokračování zopakoval, abych se utvrdil v tom, že přes všechny výhrady (ano, dějově je to místy poněkud zoufalé poposedávání, resp. stanování na místě) jde o filmařsky silný, temně atmosférický kousek, který dává prostor hlavně ústřední trojici hrdinů. "Zoufalý" taneček Harryho a Hermiony považuji za jednu z nejlepších scén celé série. A ne, opravdu neujíždím na Stmívání. Dvojka slibovala divácky vděčnější příběh a silně emocionální vyvrcholení celé ságy. Výsledek bych přesto nazval nejspíš důstojný. Neklesá pod nastolené standardy, na druhou stranu během sledování a cestou z kina jsem se nezbavil pocitu, že z toho materiálu šlo vytěžit mnohem více. Yates, resp. tvůrci jako by se zalekli možnosti skutečně temného epického finále, plného velkých činů a emocí. Jakkoliv natahovaně může celá série působit, knižní vyvrcholení je působivé a u závěrečného střetu jsem k prasknutí napjatý hltal stránku za stránkou. U filmu jsem naopak čekal, kdy "to" konečně přijde, a tu se objevily titulky. Přeháním, ale ne moc. Stopáž sto třicet minut je ta nejstřídmější v celé potterovské historii, což má paradoxně za následek, že bych si přál film raději delší, pomalejší, ale s výraznějším emocionálním otiskem. Jak silně působil v úvodu první části Relikvií třeba Hermionin odchod od mudlovských rodičů! Kolik se toho podařilo vyjádřit na tak malé ploše. Teď umírají divákovi sympatické postavy ve velkém a režisér se u toho málem ani nepozastaví. Stejně trestuhodně nevyužitý je dějový zvrat v "bílé nádražní hale", protože člověk ani na vteřinu nezapochybuje o tom, jak a jestli bude děj pokračovat dál. I celkovou temnotu tentokrát prosvětluje více humoru než posledně (převážně v podání "hláškostroje" Rona), což snímku ubírá na osudové naléhavosti. Celou filmovou adaptaci vcelku logicky provází problém výskytu vysokého počtu postav a dějových linií a scenáristická nevůle / neschopnost / nemožnost kreativního škrtání. Člověka ale trošku zamrzí, když se posledním snímkem někteří staří známí jen tak mihnou, pokud tedy přežili, bez nějakého rozloučení. Možná se nemusel otrocky kopírovat i závěrečný doslov po devatenácti letech a šlo ho nahradit něčím filmově funkčnějším, ale to už jsme u "jádra pudla" všech potterovských scénářů. A to je námět na debatu dlouhou a vcelku zbytečnou, protože než někdo z hollywoodských hlavounů uzná, že je čas na reboot, ideálně v podobě televizního seriálu, musíme se spokojit s tím, co máme. Poslední výtce neujde 3D. Upřímně, nebaví mě. A vlastně mě kromě Avatara a snad ještě blbiny Resident Evil: Afterlife 3D nikdy moc nebavilo. Obraz je tradičně příliš tmavý, a i když je něco vidět, tak se rozhodně nejedná o žádné prostorové orgie. Dabing s trochou vůle tradičně ujde, ale kombinace 2D a originálního zvuku s titulky bude teprve to pravé. Scény dobývání Bradavic, připomínající místy bojové výjevy z Pána prstenů, určitě lépe vyniknou. Ale abych jen nekritizoval. Určitě nejde o špatný film: Yates naštěstí opět prokazuje svoje nadprůměrné řemeslné schopnosti - rozmáchlá, trikově náročná akce mu jde tradičně od ruky -, Alan Rickman konečně dostane trochu prostoru (byť je to samozřejmě stále trestuhodně málo), peníze na triky a výpravu jsou vidět, a jestli vám ústřední trio nepřirostlo k srdci, tak opravdu netuším, proč s filmovým Potterem ztrácíte čas. Odpověď na otázku, zda rozdělení Relikvií na dvě části mělo smysl, či ne, zní vcelku jasně: mělo. Pro producenty i fanoušky. Pořád nevím, jestli to bylo jen z nachlazení, podráždění očí prostorovými brýlemi nebo jsem prostě sentimentální, ale u epilogu mi ukápla i nějaká ta slza. A možná se mi opravdu po brýlounovi s jizvou na čele, slečně přechytralé a hláškujícím zrzkovi bude stýskat... Pozn.: Filmům o Harrym Potterovi se věnujeme podrobně i v našem velkém tématu!