Hanna není normální teenager. Domov jí nahrazuje chýše v lese, učitelský sbor otec a třídu rozlehlé zasněžené finské lesy a pláně. Spolužáky jí nenahradí nikdo. Stejně jako matku. Hanna žije pouze se svým tátou, bývalým tajným agentem, který ji učí smrtícím bojovým technikám, stejně jako lovu divoké zvěře. Hanna umí několik světových jazyků a encyklopedie zná nazpaměť. Neviděla však na vlastní oči ani zářivku či televizi, neslyšela hudbu, neměla kamarádku, nelíbala kluka. V okamžiku, kdy se bude cítit připravena na civilizaci, stačí, aby zmáčkla tlačítko na vysílači. A Hanna ho právě stiskla. Stejně jako Hanna není obyčejný akční thriller, není Joe Wright obyčejným režisérem akčních filmů. Jeho největší úspěchy – Pýcha a předsudek a Pokání – ho předurčují snad ke všemu jinému než k akci. Možná aby za oceánem dokázal, že není jen zručným adaptátorem literárních skvostů, aby předvedl, že styl je někdy víc než tisíc slov, zvolil scénář, který dříve zvažovali Danny Boyle či Alfonso Cuarón. A na rozdíl od předchozího, více než podivně vybraného projektu, šablonovitého příběhu „ze života“ Sólista, který odradí už průhlednou synopsí, se tentokrát trefil... do vkusu dobrodružného publika, co ocení lahůdkovou filmařinu a má rádo trochu divné filmy. Hanna je totiž především dotaženým stylistickým cvičením, kde se agent Bourne potkává s Lolou, co běží o život, Alenkou v říši divů a Červenou karkulkou bratří Grimmů. Těžko říct, jestli Wrighta hlavní hrdinka opravdu zajímá, nebo se chce jen předvést potenciálním producentům svých budoucích filmů. To nic nemění na tom, že výsledek je (audio)vizuálně úchvatný, vnitřně soudržný a i jinak veskrze pozoruhodný. Začátek působí opravdu jako teenage verze agentského thrilleru. Režisér už od prvních minut prokazuje svůj cit pro krásné kompozice a zároveň nečekané vlohy pro lahůdkově natočenou akci s precizní choreografií. Zapomeňte na dokumentaristickou „šouflkameru“, Hannin únik z vězení, případně scéna, kdy její otec zlikviduje v podzemce několik agentů (v jednom dlouhém, rozpohybovaném záběru, což je režisérova libůstka a poznávací znamení), kandidují na akční momenty roku. A přitom je všechno přehledné, přesně sladěné s výtečným elektronickým soundtrackem Chemických bratří. Akce, která zdaleka netvoří většinu filmu, ustupuje často scénám Hannina seznamování se se světem, který poznává skrz poněkud hippiesáckou anglickou rodinku se dvěma dětmi. Zde vynikají herecké přednosti plavovlasé nymfy Saoirse (čti sýr-ša) Ronan, která za výkon v Pokání získala nominaci na Oscara. Její emocemi a „lidskými zážitky“ nepoznamenaná, ledově chladná vraždící dorostenka v klíčových momentech samozřejmě taje, byť ne dost na to, aby se výstřední snímek zvrhl v podívanou, která by uspokojila konvenčnější diváky. Na hollywoodské hvězdy zbyly jen vedlejší role. Eric Bana možná trpí přízvukem, ale starostlivého otce a ex-agenta zvládá samozřejmě s přehledem, stejně jako Cate Blanchett zdánlivě poddimenzovanou roli jejich nemesis, agentky Marissy. Recenzentská legenda Roger Ebert ji vtipně přirovnává ke slavné hrdince béčkových násilnických sprosťárniček Ilse (předpokládám, že především typově než fyzicky), musím s ním ale souhlasit, že komplexnější pojetí její postavy by do filmu nezapadalo. Záporák režisérova oblíbence Toma Hollandera je spíš bizarní než hrozivý, na druhou stranu se dokonale hodí do pohádkové, groteskní a docela humorné druhé poloviny snímku.
Na tento film byste neměli chodit, pokud v kině očekáváte jasné myšlenky a poslání, silné emoce, neprůstřelný příběh. Hanna se soustředí především na "jak" než "o čem", má nejednu logickou díru a vlastně dost očekávatelný průběh i vyvrcholení. Na druhou stranu fanoušci stylové podívané, nápaditého řemesla a mainstreamových podivností si bezpochyby užijí. Bylo by chybou čekat na domácí projekci, tento film patří do kina s velkým plátnem a pořádnou zvukovou aparaturou.