
© Petr Salaba
Film začíná nenadálým výbuchem ve městě, jenž způsobí komplikace v dopravě. I trojice jeho hlavních hrdinek nezažívá prakticky nic jiného než komplikace. Nedávno ovdovělá šedesátnice Hana (Taťjana Medvecká) neví, jak manželovu smrt emocionálně zpracovat, a kromě toho se potýká s nečekaným vyhazovem z práce i s nutností donést do opravny rozbitého robotického psa, jenž jí zbyl jako jedna z mála upomínek na zesnulého muže. Třináctiletá Tereza (Nora Klimešová) si nerozumí se svými vrstevnicemi, ale přesto je proti své vůli nucena účastnit se spolu s nimi vlastní oslavy narozenin, organizované rodiči, kteří nenaslouchají jejím potřebám a mají o své dcerce představy, jimž ona nedokáže vyhovět. A třicátnice Silva (Beáta Kaňoková) zas pochybuje o tom, jestli je svému malému synkovi dobrou matkou, když s ním po celý den prožívá situace, které ji přesvědčují o opaku.

© Lukas Havlena
Navzdory koketování s žánrovými prvky katastrofických filmů a sci-fi nicméně Běžná selhání zůstávají v jádru skromným a intimním psychologickým dramatem, jenž klade důraz především na své hlavní postavy a na jejich pocity. S nebývalou dávkou empatie rozkrývá jejich vnitřní nesoulad s očekáváními, která na ně klade jejich okolí. Jejich prostřednictvím pracuje s tématy, jako je strach ze samoty, jinakost, frustrace, pocit osobního selhání, probouzení vlastní sexuality nebo rodičovství stejnopohlavních párů, a zcela organicky a přirozeně je propojuje. Každá linie přitom ale obsahuje i záblesk naděje vyvstávající z vlídných gest nebo ze situací, kdy některá z hrdinek náhle prožije okamžik sebenaplnění. Zdánlivě šťastné konce jsou však zároveň až do úplného finále relativizovány varovnými signály, které visí nad přehlíženou hrozbou, jenž o sobě dává postupem času čím dál víc vědět.

© Lukáš Havlena
Po většinu doby si totiž film vystačí s chytře volenými kamerovými úhly a netradičně snímanými lokacemi, aby navodil atmosféru prohlubujícího se chaosu a sílící zkázy ve městě, jenž má být blíže nespecifikovanou evropskou metropolí, zasazenou do neurčité doby na pomezí současnosti a blízké budoucnosti. To mu ale už tolik nepomůže při snaze ztvárnit také uvěřitelné davové scény a zmatek v ulicích, neřkuli akční sekvence. Více v tu chvíli vynikne i rozpor v chování postav, které neváhají aktivně pomoci cizímu člověku v nesnázích nebo se upnout k záchraně zvířete, přičemž ale k jiným událostem se staví naopak se zjevnou lhostejností – která filmu dost možná slouží jako komentář ke stavu současného světa.
Běžná selhání nicméně i tak nelze jinak než chválit za ambiciózní záměr, jenž se vzácně setkal s úspěšným tvůrčím naplněním, zdařilým řemeslným zpracováním a skvělými hereckými výkony. Mezi mnoha českými dramaty ze současnosti Běžná selhání vynikají nejen svou kvalitou, ale i žánrovým vybočením a začleněním nevtíravého přesahu s ekologickým poselstvím, jenž přispívá k jejich zařazení mezi festivalové filmy evropské úrovně. [Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]