Podle skutečných událostí byl v roce 1969 natočen historický snímek (dnes bychom ho mohli označit jako soudní thriller) Kladivo na čarodějnice. Podle stejnojmenné knihy Václava Kaplického z roku 1963 a podle dochovaných soudních zápisů z čarodějnických procesů z let 1678 až 1695 v okolí Šumperku a Velkých Losin na Severní Moravě ho natočil český klasik Otakar Vávra. Scénář mu pomáhala napsat Ester Krumbachová, která na filmu pracovala i jako výtvarnice. 

Poté, co je žebračka Maryna Schuchová (Lola Skrbková) přistižena, kterak nepolkne svatou hostii při přijímání, je tento její přečin nahlášen farářem Schmidtem (Eduard Cupák) hraběnce z Galle (Blanka Waleská). Díky jeho přičinlivosti je hraběnkou na losinské panství povolán bývalý olomoucký advokát a inkvizitor Boblig z Edelstadtu (Vladimír Šmeral), který dostane za úkol celý případ vyšetřit. Boblig se svým sluhou a písařem Ignácem (Josef Kemr) brzy získají téměř neomezenou moc a hon na čarodějnice nabude obludných rozměrů. Jednou z jejich obětí bude i šumperský děkan Lautner (Elo Romančík). 

Politicky uvolněná 60. léta umožnila Vávrovi po jeho dobově poplatné husitské trilogii z 50. let natočit opravdověji působící díla, kde se místo velkých slov a velkých gest dostala do popředí skutečná oslava citu v Romanci pro křídlovku a skutečná kritika tmářství a manipulace v Kladivu na čarodějnice. Není pak překvapením, že právě tento titul je ve Vávrově značně kvalitativně nevyrovnané filmografii tím nejlepším. 

Kromě Vávry a Kaplického předlohy na tom mají zásluhu především herci, z nichž tu největší příležitost dostal Vladimír Šmeral v roli ďábelsky sadistického a bezcitného manipulátora a sofistikovaného vraha Bobliga. Jeho hereckým i názorovým protipólem je slovenský herec Elo Romančík v roli moudrého a učeného duchovního, který právě svou učeností tolik proti sobě popouzel nedostudovaného advokáta Bobliga. V epizodní roli zaujala Soňa Valentová v roli děkanovy schovanky Zuzany Voglickové.

Ostatní velké postavy českého filmu - například Jiří Holý v roli faráře Königa, Čestmír Řanda v roli zrádce děkana Winklera, Ilja Prachař v roli zbabělého rychtáře Gaupa nebo Martin Růžek v roli snadno manipulovatelného biskupa tu příliš prostoru ke svému herectví nedostaly, vhodně však dotváří celkově autenticky působící obraz událostí.

Oproti předloze doznala filmová verze několika změn. Především tu nebyla postava mnicha - vypravěče filmu v podání Václava Lohniského. V knize také nedojde k uvědomění faráře Schmidta, který ve filmu prohlédne a snaží se zastavit již nezastavitelný průběh procesů. V románu je Schmidt stále zatvrzelým nepřítelem děkana Lautnera a nejspolehlivějším Bobligovým spojencem. V knize je Bobligův sluha Ignác popsán jako odpudivý hrbáč, zatímco ve filmu má podobu poměrně charismatického Josefa Kemra. Jinak je ale Vávrův film dosti věrným Kaplického brilantní předloze. 

Co pak film povyšuje na vrcholné umělecké dílo, jsou kromě výše zmíněného černobílá kamera Josefa Illíka a hudba Jiřího Srnky, který je i autorem úvodní písně s textem Ester Krumbachové. Název filmu a Kaplického románu dala stejnojmenná kniha, v originále nazvaná Malleus maleficium napsaná roku 1486 dominikány Jakobem Sprengerem a Heinrichem Krammerem, která měla sloužit jako návod na pronásledování čarodějnic. 

Vávra kromě adaptace historické látky měl při jeho natáčení v mysli i politické procesy z 50. let s Rudolfem Slánským a Miladou Horákovou, kde byli obžalování rovněž donuceni k naučení se nazpaměť předem napsaných výpovědí. K tomu se podobně jako při procesech s domnělými čarodějnicemi používaly donucovací prostředky, tak působivě ukázané ve filmu, kde byly palečnice, španělská bota a žebřík třemi stupni tortury uplatňované při inkvizičních procesech. Jen málokdo dokázal vydržet bolest při torturách, která byla tak intenzivní, že se pak mučený doznal k čemukoliv. 

Kladivo na čarodějnice můžeme vnímat jako zdařilý historický snímek a literární adaptaci a zároveň i jako varování před zneužitím moci. Jak ukazuje film i Kaplického kniha, na začátku stačí malicherná příčina, od níž potom vede spolehlivá cesta k velké tragédii. Doufejme, že v tomto případě zůstane Kladivo na čarodějnice už jen působivě ztvárněným mementem, jehož obsah se už nikdy nebude opakovat. 

Úvodní scéna filmu Kladivo na čarodějnice