Nutno přitom dodat, že většina protagonistů se opravdu snaží a někteří jsou dokonce velmi dobří (Francesca Hayward příjemně překvapila). Jiní zas naopak působí dost zmateně a jako kdyby dodatečně litovali, že na roli kývli (obzvlášť Judi Dench, která v závěru pronáší s vážnou tváří monolog přímo do kamery o tom, že kočky nejsou psi – což je také pravděpodobně hlavní poselství celého filmu). A upřímně, vidět osmdesátiletého sira Iana McKellena, jak je nucen v roli starého kocoura zlostně prskat a nabírat jazykem mléko z misky, je docela bolestné utrpení.
Bolestné utrpení je kupodivu i poslouchat skladbu
Memory. Tahle píseň je zlatým hřebem muzikálu
Cats a Tom Hooper z ní udělal podobný highlight jako z písně
I Dreamed a Dream v jeho
Bídnících, avšak v podání výrazně přehrávající a záměrně uslzené zpěvačky a herečky
Jennifer Hudson se z této scény stala v podstatě sebe-parodie, v níž namísto zpěvaččina až příliš procítěného projevu spíš věnujete pozornost velké nudli, která jí pozvolna stéká z nosu.
Přes to všechno je ale hlavním nedostatkem filmu
Cats především to, že v podstatě nemá žádný příběh. Jde jen o sled písniček a tanečních čísel, během nichž se kočky toulají po ulicích nočního Londýna a ochomýtají se kolem mléčného baru, a kdykoli se objeví nějaká nová, tak o sobě dřív nebo později také zazpívá písničku. V pozadí se za tím vším odehrává jakási soutěž, během níž má být stejně jako každý rok vybrána jedna kočka, která bude vyhlášena za vyvolenou a získá tím pro sebe nový život – přičemž není nikdy řečeno, co přesně se tím myslí a proč o to kočky s takovou vervou usilují (ale jak ze závěru filmu vyplyne, jde pravděpodobně o nějakou metaforu, zahrnující křišťálový lustr a horkovzdušný balon).
Zatímco se kočky přou o to, která z nich bude tou vyvolenou (o čemž vždy rozhoduje nejstarší z koček podle nějakého vlastního klíče), a jeden zlý kocour unáší všechny své vážné soupeře pomocí teleportace někam na vzdálenou loď, odkud nemůžou utéct (má magické schopnosti, jejichž původ zůstane nevysvětlen), tak se mezi favority dostane i jakási ušmudlaná pouliční kočka, která se kdysi těšila životu v přepychu, ale pak ji potkal špatný osud (bohužel se nedozvíme jaký), a pak tu soutěž někdo vyhraje. A to je opravdu celý děj, následkem čehož je většina filmu poměrně nudná a repetitivní, neb ji tvoří pouze extravagantní a tunou třpytek zasypaná tanečně-pěvecká vystoupení, pojatá ovšem co nejvíce spektakulárně a s důrazem na glamour estetiku.
Film Cats je tudíž skutečně nesmírně pozoruhodná bizarnost, avšak nejsem si jist, zda má cenu chtít jej vidět jenom kvůli tomu. Těch divných věcí je v něm totiž jen pár a pořád se opakují, takže si na ně po určité době víceméně zvyknete – a vykolejí vás pak už jen sem tam něco, třeba když se ze stropu zničehonic snese prsatá kočičí femme fatale Taylor Swift a zdroguje všechny ostatní kočky catnipem (resp. šantou kočičí, chcete-li), nebo když v jedné scéně začnou zpívající kočky doprovázet humanoidní myši a pochodující humanoidní švábi, u čehož zas zauvažujete, jestli nejste náhodou na drogách vy (nebo ti, co to vymýšleli). V každém případě jde ale o film, z nějž budou nadšení vyznavači furry fandomu. Bohužel však asi jako jediní.