Francouzská romantická komedie Tenkrát podruhé je vybudována na poměrně originálním a nápaditém konceptu, její děj je ale hrozně zvláštní a plný nesrovnalostí. Signifikantní je např. to, že majitel a hlavní organizátor agentury Time Travelers Antoine (Guillaume Canet) je puntičkářský pedant, který dbá na každý detail, nutí své herce znát své role nazpaměť a jde mu o maximální historickou přesnost a autenticitu, přičemž ale jím vybudovaná iluze sedmdesátých let, kterou si Viktor poručil, rozhodně autenticky nepůsobí – herci často vypadávají ze svých rolí, v místnostech je namísto stropu vidět na lešení s rekvizitáři a osvětlovači a je zjevné, že cihlové zdi jsou ve skutečnosti odlepující se tapety.
Tahle skutečnost je ve filmu, který vypráví o lidech propadajících různým klamům, poměrně velkou překážkou. Viktor si je přitom od začátku vědom toho, že prostředí okolo něj není opravdové, a najaté herce různě testuje, nicméně i on je později ošálen, když Antoine začne inscenovat herce i mimo ateliér do reálného současného světa – přičemž není příliš zjevné, proč to vlastně dělá. Pokud to bylo všechno kvůli tomu, aby Viktora odradil od své partnerky-herečky (Doria Tillier), která v inscenaci představuje mladou Viktorovu ženu, a do níž se Viktor zamiluje (což je víceméně hlavní zápletka filmu), tak by ten plán stálo za to označit za přinejmenším kostrbatý.
Zároveň je snímek Tenkrát podruhé příjemným feel-good filmem o muži, který díky toulkám po minulosti chytne druhý dech, znovu objeví svou mladickost a dokáže vše zpětně dohnat a přes všechny počáteční pochyby i opět najít uplatnění na pracovním trhu – jako kreslíř ve společnosti vyvíjející animovaný seriál pro streamovací platformu. Film dokonce obsahuje scénu, v níž nad Viktorem při jeho nástupu do práce jeho o pětatřicet let mladší kolegové nejprve opovržlivě ohrnou nos coby nad stařeckou vykopávkou, pak kolem něj ale kmitají v úžasu a obdivují jeho zkušenosti a zručnost. Je v tom velká dávka naivity, která je pro film Tenkrát podruhé typická – jde totiž v podstatě o naivní roztomilou pohádku, k níž je dobré přistupovat stejně jako k těm uměle vytvářeným ateliérům, jejichž kouzlu a falešné autenticitě lze propadnout jen tehdy, bude-li člověk ochotný přehlížet jejich mnohé chyby a nedostatky.
S čím se lze naopak ztotožnit velmi snadno, je postava hlavního hrdiny. Se staromilským a sympaticky působícím Viktorem je snadné soucítit už jen pro to, jak okatě mu ostatní cpou všechno to nové a moderní, proti čemu vystupuje, a jak bere na rozdíl od svého okolí spoustu věcí s humorem a s nadhledem, včetně toho, že mu žena zahýbá s jeho kamarádem, jenž je klientem v její psychoterapeutické poradně. Co filmu také hodně pomáhá, jsou zaprvé herecké výkony de facto úplně všech, a zadruhé (a především) poměrně hbité tempo, při němž se často svižně přeskakuje ze scény na scénu a rychle se střídají dialogy, které jsou místy (ale bohužel opravdu jen místy) dost vtipné a navíc jsou i chytré, což jen umocňuje příjemný divácký zážitek.
Tenkrát podruhé je divácky vděčným filmem, který sice na poli romantických komedií představuje z poslední doby to lepší, leč i tak trpí řadou nedostatků, mezi něž patří především vypravěčská neobratnost, dějová nesoudržnost a přílišné spoléhání na sentiment. Výhodou snímku je, že pracuje s neotřelým a hravým námětem a lze jej doporučit mladším i starším generacím diváků prakticky stejnou měrou, hodně mu ale pomůže, když mu půjdete trochu naproti, necháte se unášet jeho atmosférou a nebudete se pokoušet rozporovat jeho neohrabaně vystavěný a přeslazeně stylizovaný příběh.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]