
Režisérem a scenáristou snímku se stal americký režisér Mike Flanagan, který má za sebou řadu hororových zkušeností nejen na poli filmovém (Oculus, Ouija 2), ale i seriálovém (The Haunting). Film Doktor Spánek přitom pojal ne jako nervy drásající a znepokojivou hororovou podívanou, ale spíš jako psychologické drama o tom, že naše vlastní slabosti a traumata uvnitř nás jsou nebezpečnější a děsivější než cokoli jiného – což je demonstrováno na titulním hrdinovi, bývalém alkoholikovi, který se snažil utéct sám před sebou, ale nakonec našel způsob, jak svým démonům vzdorovat.

Středobodem příběhu je tudíž zaprvé drama o myšlenkových pochodech člověka, z něhož se stala alkoholová troska, pak se ale ze své závislosti vyléčil a nyní se pokouší žít spořádaně, dokud ho jeho noční můry znovu nedoženou (a kromě toho navíc disponuje mimosmyslovými schopnostmi) a zadruhé poněkud béčková hororová historka o jeho boji s nadpřirozenou partičkou „vysávačů energií“, která je velmi přímočará a zcela postrádá tajuplnost a napínavost Kingova (i Kubrickova) Osvícení. Hlavní hrozbou je v něm totiž tlupa necharismatických a nezajímavých individuí, jejichž schopnosti jsou od začátku prezentovány jako slabší oproti schopnostem hlavních hrdinů, kteří se je akorát musejí naučit správně využívat. Pak už je to jenom o tom, kdo z koho.
Krom motivů alkoholismu a onoho „osvícení“ je Doktor Spánek s původním Osvícením propojen v podstatě jen v úvodu a v závěru, v nichž je z Kubrickova snímku přímo citováno (a využívá se toho, že zchátralý hotel Overlook ve filmu stále stojí, na rozdíl od knihy, v níž lehl popelem). Určité navázání lze spatřovat v tom, že se Danny obává, aby se nestal tím, kým byl jeho hrůzu nahánějící otec, a došlo samozřejmě také na přehršel vizuálních odkazů na Kubrickovu klasiku, na jejíž úroveň však Doktor Spánek, byť pár pozoruhodných pasáží bezesporu jistě obsahuje, bohužel nedosahuje ani v jedné své scéně. A to i navzdory snaživým a věrohodným výkonům veškerých herců.
Dvě a půl hodiny trvajícímu filmu rozhodně nepomáhá ani jeho rozvleklé tempo vyprávění, určitá směšnost, s níž se snaží vypomáhat si záběry vystřiženými z Kubrickova Osvícení, jeho přílišná doslovnost, kdy divákům vysvětluje i to, na co by dokázali snadno přijít sami, a především pak absence jakéhokoli napětí, místo nějž jsou raději budovány jednotlivé postavy – o něž se ale stejně příliš nebojíte, protože nemáte moc důvod se bát. Nejde přitom o absenci lekaček (to je spíš dobře, že na ně Mike Flanagan zanevřel), ale spíš o zásadní nedostatek psychologického děsu, který nejenže nemá šanci nikam moc gradovat, ale hlavně nemá k dispozici moc scén, v nichž by se vůbec mohl vyskytnout. Nejpůsobivější jsou tak z hororového hlediska akorát záběry z vylidněných hotelových chodeb a ze zasněženého zahradního bludiště a vize s mrtvolou v koupelně, které ale zaostávají jak za svým téměř čtyřicet let starým předchůdcem, tak za nedávným Ready Player One: Hra začíná, jímž Steven Spielberg dokázal vzdát Osvícení poctu mnohem účinněji.


Doktor Spánek je tak nadprůměrně zdařilým filmem výhradně jen díky hercům, místy poměrně dovedné Flanaganově režii, padnoucí hudbě a pár místům s pěknou kamerou a silnou atmosférou. Ve všem ostatním však snímek naráží na nedostatečnost své knižní předlohy a na to, že se pokouší měřit s něčím, na co sice v lecčem chytře navazuje, ale s čím se dějově i celkovým zpracováním míjí o několik kvalitativních pater.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]