Procedurální způsob vyprávění má tu výhodu, že divák není příliš ochuzen o kontext a dozví se, co bitvě u Midway předcházelo (a navíc je příjemné, když film hned na začátku vtáhne diváky do děje velkolepou akcí). Nevýhodou je však to, že některé zobrazované události jsou pojímány velmi zkratkovitě – třeba tomu bombardování Tokia je věnován jen zhruba pětiminutový samostatný segment, v němž skupina vojáků se svým velitelem (Aaron Eckhart) seskočí po úspěšné akci s padáky do Číny s plánem dostat se odtamtud zpět do USA, čímž ale jejich účast končí a až do závěrečných titulků o nich takřka nepadne zmínka (což je škoda, protože Eckhartova postava by si zasloužila vlastní film). Z podobného soudku jsou i jiné vedlejší postavy, jejichž útržkovité osudy jsou mnohdy znenadání utnuty, případně ani není jasné, proč ve filmu vůbec figurují – viz jakýsi režisér, který se svými asistenty pořizuje na Midwayi dokumentární záběry.

 

Bitevní pasáže jsou patřičně epické a vizuálně atraktivní (a volající po co největším plátně), leč místy jsou až příliš zjevně digitální a trochu trpí umělostí a tím pádem nevěrohodností, hlavně co se týče interakce lidí s okolím. Podobně nekonzistentní jsou i pasáže, v nichž se neválčí a místo toho se film zaobírá postavami a jejich dialogy. Ještě scény věnované armádnímu velení, debatujícímu o vhodné strategii spolu s kryptoanalytiky snažícími se rozluštit japonské šifrované zprávy, vyznívají zhruba tak, jak by se od nich čekalo, leč dění probíhající na letadlové lodi, které má být hlavním tahounem příběhu, selhává vyjma akčních sekvencí jak dramaticky, tak emocionálně.