Dokumentární film Olgy Sommerové (Magický hlas rebelky, Červená), věnovaný osobě a tvorbě Jiřího Suchého, je filmem divácky nesmírně vděčným, což dokládá i Divácká cena, jíž snímek obdržel od hlasujících diváků na festivalu v Karlových Varech.
Dokument sestává převážně z vyprávění a vzpomínání Jiřího Suchého a z četných ukázek jeho díla, od starších věcí, které skládal společně s Jiřím Šlitrem, po současnější počiny z nedávné doby. Informacemi naditému průřezu Suchého více než šedesátiletou hudební, pěveckou a písničkářskou kariérou nechybí odpovídající dobový kontext, velké množství archivních záznamů, okrajové informace týkající se jeho soukromého života i nově natočený materiál, v němž se Jiří Suchý navzdory svému věku (prvního října oslavil 88 let) jeví jako neustále vtipkující a stále nevídaně tvořivý a pracovitý čipera s dobrou náladou a jasnou myslí, což jen posiluje obdiv k němu.
Úplně základní fakta snímek záměrně vynechává, ideálními diváky jsou proto ti, kteří Jiřího Suchého a alespoň některé jeho písničky už znají, mají ho rádi a chtějí se o něm dozvědět víc. Celkem jasnou představu o jeho životě, tvorbě a významu pro divadlo Semafor si však z filmu odnesou i ti, kteří ho prakticky neznají, neviděli snímek Kdyby tisíc klarinetů a případně ani netuší, co je divadlo Semafor zač (nebo třeba znají některé ty písničky, ale nevědí, že jsou od Suchého se Šlitrem).Jinak jde samozřejmě z podstaty věci především o pochvalný a obdivný medailonek, který se zabývá jen tím veselým a pozitivním a nikdy se ani nepokusí být jakkoli kritický nebo cokoli rozporovat. Alespoň se na něj však díky tomu dívá nesmírně příjemně, na čemž má lví podíl zejména přítomnost Jiřího Suchého coby vypravěče, jehož vzpomínání, přístup k životu i celkový projev působí velice povznášejícím dojmem.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
