Počátky studia a první koprodukce Kořeny Marvel Comics sahají až do devadesátých let. Tehdy komiksové studio prodalo práva ostatním studiím produkovat filmy založené na jeho hrdinech, ale moc realizovaných projektů to nepřineslo. Přesněji řečeno žádný. Po mnoho let se zvažovaly snímky s nejznámějšími hrdiny jako Spider-Manem, X-Meny, Hulkem nebo Iron-Manem, ani jeden z nich to však nedotáhl ani do přípravných fází. Zatímco konkurenční studio DC Comics už mělo za sebou výdělečné série o Supermanovi či Batmanovi, filmová studia nestihla své potenciální projekty rozhýbat, tak byla nucena práva navrátit Marvelu. Proto bylo v roce 1996 založeno filmové a televizní studio s názvem Marvel Studios a přijalo místo společnosti, která se na svých snímcích podílí jako výkonný producent. A velké filmové společnosti mohly pomalu začít kout do žhavého železa. Vůbec prvním licencovaným filmem studia Marvel byl Blade z roku 1998, který byl do kin dotlačen díky spolupráci s New Line Cinema. Wesley Snipes tady ze sebe udělal hvězdu a ukázal, že k zabíjení upírů stačí cool sluneční brýle, dlouhý černý kabát a nezdolné charisma. Neonovou vizi zkaženého velkoměsta úspěšně do filmové podoby převedl Stephen Norrington (natočil například průšvihovou Ligu výjimečných z roku 2004) a mezi mnohými fanoušky bylo ihned zaděláno na kult. Stačí si vzpomenout na dechberoucí úvodní scénu na diskotéce nebo na poslední pořádnou roli Stephena Dorffa a je jisté, že tento komiksový kousek nebude mít místo ve vaší poličce jen ze solidarity. Sérii k vrcholu dotáhl až Guillermo del Toro, který o čtyři roky později přišel s pokračováním Blade II. O třídu lepší naplnění škatulky akční horor se mohlo pochlubit slušnou dávkou gore, nechutnými záporáky, pražskými lokacemi a kultovní rolí Marka Vašuta. Režisér sice přišel s totálním mozkovým výplachem, ale celkovou tupost dokázal zakrýt perfektní drsnou a slizkou vizuální stránkou a tempem, které vás strhne stejně rychle, jako Blade kosí své nepřátele. Není divu, že del Torovi byl pak bez problému přiklepnut Hellboy, kde se z hlediska masek a kostýmů vyřádil snad ještě víc. Dobře rozjeté sérii pak uštědřil definitivní knockout roku 2004 režírující scenárista David S. Goyer (nyní má plné ruce práce se psaním nového Supermana) v Blade: Trinity. Nepovedená snůška záběrů bez atmosféry a pořádných akčních scén přivedla na scénu dnešní hvězdy Jessicu Biel a Ryana Reynoldse, kteří sice zachraňovali, co se dá, ale chaotickému výsledku to nepomohlo ani náhodou. Korunu všemu nasadil Dominic Purcell (bratr Michaela Scofielda z Útěku z vězení), jehož Dracula s rozepnutou halenkou se sice netřpytil jako dnes, ale stavy úzkosti navozoval bez problému i tak.
Rosomákovy drápy... Do doby, než nastoupili X-Men, byli komiksoví hrdinové většinou považováni za jednorozměrné figurky, které nehybně postávaly na okraji distribuce. Lidé je nebrali vážně, ba co víc, tento subžánr považovali jako ideální pro své desetileté děti. Brian Singer však v roce 2000 ukázal laické veřejnosti, že podivně oblečení panáci jsou také přece jenom charaktery se svými problémy. Poprvé předvedl, že komiks nemusíme nutně brát jako oddechovou zábavu, ale jako plnohodnotný film s prokreslenými postavami, ve kterém je zrovna jedno, kdo má co na sobě nebo proč někomu s očí vychází červený paprsek. Hlavně se nám díky tomuto komiksovému debutu představil Hugh Jackman, který stvořil pro svou kariéru ikonickou postavu Wolverina. Své nabroušené adamantiové drápy si udržel i ve dvou pokračováních a ve vlastním spin-offu. Za tuhle látku musíme Singerovi prostě poděkovat, jelikož nebýt jeho, kdo ví, jak by například dneska dopadl Spider-Man, kdyby neukázal, že podobná látka má takový velký potenciál. Proto snímek ani tak výrazně finančně neuspěl, lidé ještě teprve objevovali subžánr, který začal později formovat hlavní sezonní nabídky v kinech Ve druhém dílu s originálním názvem X2 (u nás v klasickém provedení X-Men 2), který znatelně překonal svého předchůdce, Singer zašel ve všech složkách ještě o třídu dál. Nabídl propracovanější charaktery i komplexnější děj a všudypřítomná logika, která mohla dopřát internetovým hnidopichům klidné spaní, dělala z filmu ve své době mnohokrát propíranou, nejlepší komiksovou adaptaci všech dob. V roce 2003 toto pokračování mohlo znamenat totéž, co o pět let později znamenal Temný rytíř. Diváci ale ještě jednoduše nebyli připraveni na něco tak rozmáchlého a inteligentního, co bylo maskováno za pouhý letní blockbuster. Do ryze komerčních vod pak zamířil třetí díl X-Men: Poslední vzdor, který se už bez účasti Singera (ten si odskočil natáčet vysněný projekt Superman se vrací) na nějakou detailní prokreslenost postav a prostředí vykašlal a naservíroval nám "obyčejný" řemeslně zručný popcorn. Nechyběly prvotřídní triky, našlapaná akce, nové postavy, ale už se hold nejednalo o tu "intelektuální" zábavu jako v případě prvních dvou dílů. Brett Ratner (série Křižovatky smrti) uměl sice natočit efektní velkolepé finále, ale nějaké náznaky promyšlenosti či inteligentního příběhu už byly pryč. Rozhodně se ale nejednalo o průšvih, s jakým přišel v roce 2009 snímek X-Men Origins: Wolverine, který z potenciálně našlapaného spin-offu udělal obyčejnou béčkovou blbinku, která akorát mrhala Jackmanovým talentem a časem.
...a pavoučí síť Definitivní potvrzení komiksu jako komerčního (sub)žánru však přišlo už v roce 2002, kdy se do kin dostal Spider-Man. Nečekaný úspěch, který nakonec zamířil skoro až k miliardové hranici, ukázal, jak ukuchtit téměř po všech stránkách precizní popcornový blockbuster, který se bude líbit komiksovým geekům, obyčejným divákům i rodinám s dětmi dožadujícími se plastových figurek pavoučí podoby Petera Parkera. Zasazení snímku do středoškolských lavic navíc mnoha mladým divákům dovolilo identifikovat se s mladým hrdinou a prožívat s ním slasti i strasti dospívání s pavoučím kousnutím, což zajistilo i vícerou návštěvu kina. Raimiho film je navíc tak perfekcionisticky vyhlazen, že mu skoro nelze nic vytknout. Přes výbornou vizuální stránku a burácející hudbu Dannyho Elfmana až k čisté žánrové přímočarosti, která měla jediný cíl - pobavit. Film má vlastně jen jednu vadu, a sice tu, že ho ve všech aspektech ještě předčil díl druhý. Spider-Man 2 mi tak i po letech přijde v rámci komiksových adaptací jako popcornový etalon číslo jedna. Dokonalé spojení realistického příběhu o dospívání, komiksového pozlátka a té nejnablýskanější hollywoodské zábavy dokázalo mnohokrát dotáhnout výsledek do vod absolutního filmového potěšení. Fungují v něm drama, romantika a humor, nebere se za žádnou cenu vážně, navíc dokáže prodat (byť díky stoprocentnímu klišé) pestrou škálu emocí... prostě precizní filmařina, kterou sám Raimi našel svůj blockbusterový vrchol. Bez výhrad. Bohužel se jej ale snažil o tři roky později překonat. Spider-Man 3 byla megaprodukce za skoro tři stovky milionů dolarů, obsahovala rozmáchlý děj zahrnující tři záporáky a kvanta vizuálních hrátek. Můžeme se jen domnívat, jestli to Raimi myslel zcela vážně, nebo film pojal jako parodii na komiksy. Stačí si vzpomenout na muzikálová vystoupení Tobeyho Maguira, skoky přes americkou vlajku nebo přehrávající herce a hned v hlavě může vyvstat otázka, zda tohle není komiksová obdoba Armády temnot. Film byl sice komerčně nejúspěšnější a drží rekord za otevírací víkend, ale to mu rozhodně nepřidává na kvalitě. Kritika ho rozcupovala a stejně zklamaní odcházeli i fanoušci. To ale nic neměnilo na tom, že tento (ne)úmyslně nablblý film byl trhák, po kterém si mohl Raimi zase točit, cokoli si zamanul...
Pozn.: Druhou část článku naleznete zde.
