Ve svém devátém filmu s názvem Tenkrát v Hollywoodu se režisér a scenárista Quentin Tarantino vyznává ze své lásky k americké kinematografii, a to konkrétně k období od konce padesátých do konce šedesátých let, jenž ho patně ovlivnilo v dětství a bylo určující pro jeho filmový vkus. Podobně jako byl jeho snímek Grindhouse: Auto zabiják poctou brakovým grindhouse filmům, které hltal jako teenager, je snímek Tenkrát v Hollywoodu velkou oslavou televizní i filmové tvorby z éry, během níž Quentin (ročník 1963) vyrůstal zejména na westernech a na mnohých hereckých idolech, mezi něž se řadili například Bruce Lee, James Stacy nebo Steve McQueen.
Film stojí především na charismatu obou herců v hlavních rolích, na sympatičnosti a propracovanosti jejich postav a na atmosféře pozdních 60. let v Hollywoodu, době autokin, Cadillaců, hnutí Hippies, spaghetti westernů a reklam na cigarety. Prim tu nehrají dlouhé, vypjaté a „tarantinovsky“ ukecané scény s vypointovanými dialogy, ani precizně šponované napětí a velké zvraty, ba do značné míry dokonce ani děj (!), nýbrž labužnické rochnění se v tomto světě zaplněném nejrůznějšími filmařskými motivy a odkazy na všechno možné z daného období, co má Quentin Tarantino zjevně v oblibě a co mu přišlo podstatné do filmu zařadit, bez ohledu na to, nakolik je to pro celkové vyznění filmu relevantní. Na striktní dodržování dobové reality se tu záměrně nehraje, v důsledku čehož snímek rozhodně není přesným portrétem tehdejšího Hollywoodu, ale spíš jeho lehce ironizující a polemizující alternativní verzí, jež je Tarantinovi prostorem pro hrátky s různými hollywoodskými mýty a po vzoru Hanebných panchartů i pro variování určitých historických událostí.
Příběh má epizodickou strukturu – jde v podstatě o sled historek a vypravěčských odboček, které spolu sdílejí jen pár postav a jednotící časovou osu a pozvolna směřují k mistrovskému, symbolicky satisfakčnímu finále. Neustále se přitom přepíná mezi třemi různými narativními liniemi, z nichž jedna patří Rickovi, druhá Cliffovi a třetí zmíněné Sharon Tate (a je tudíž příhodné vědět, co byla zač a jaký osud ji potkal). I z toho důvodu snímek Tenkrát v Hollywoodu působí jako nostalgická exkurze po retro výstavě věnované americké kinematografii šedesátých let, v níž se tematizuje vliv televize a násilí na společnost a vzdává se hold dobovým hereckým ikonám (scéna, v níž jde Sharon Tate do kina a požitkářsky tam sleduje film se skutečnou Sharon Tate, je čistou a láskyplnou poctou, pasáž s Brucem Leem zas slouží jako komická vsuvka), přičemž je ale Tarantino ten, kdo určuje, u kterých exponátů budete muset setrvat a také na jak dlouho.
V důsledku toho je sice řada segmentů ve filmu vybroušená k dokonalosti, leč spousta z nich je také trochu moc dlouhá a některé působí i lehce nadbytečně (a není jich málo), což vyvolává dojem, že film by mohl být klidně o půl hodiny kratší a na výsledku by to nic moc nezměnilo. I tak je ale zásluhou Tarantinových vypravěčských schopností, DiCapriovy a Pittovy dokonalé herecké bravury, padnoucího soundtracku, kamery Roberta Richardsona a místy i nápaditě stylizovaných okamžiků (DiCaprio zasazený do dobových plakátů nebo do Velkého útěku Johna Sturgese), že film je jako celek konzistentně zábavný, poutavý a vtahující od začátku do konce, přičemž jeho 162 minut uteče až překvapivě rychle.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]










