
Pod vedením Neila Marshalla, známého především díky více či méně kvalitním filmům různých pokleslých žánrů (
Psí vojáci, Pád do tmy,
Soudný den) každopádně vzniklo přeplácané, vizuálně ošklivé, tupé a namachrované béčko, snažící se oslnit pravděpodobně hlavně náctileté a přiopilé publikum, a které se pod nánosem značného množství nahodilých postav a motivů posbíraných z různých koutů fantasy mytologie vyloženě rozpadá před očima.
I původním dvěma příspěvkům od Guillerma del Tora, vrchovatě nápaditým a vizuálně opojným akčním komiksovým fantasy, lze jistě vyčítat vypravěčskou překombinovanost a přehnanou spletitost jejich bizarních zápletek. Co jim však upřít nelze, je konzistence a mimořádně nosný hlavní hrdina, jehož Ron Perlman ztvárnil jako překvapivě sympatického, charismatického a místy až roztomilého chlapíka s mladistvou duší, kterého bylo snadné si oblíbit. V podání Davida Harboura, v Marshallově režii a pod scénářem celovečerně debutujícího scenáristy
Andrewa Cosbyho se však z Hellboye stala poněkud standardní, nesympatická a z hlediska osobnosti nezajímavá mlátička na monstra, sypající ze sebe drsné humorné hlášky, které zřejmě měly vyvolávat smích, leč žádná z nich není doopravdy vtipná.

Jakmile se film nemůže o svého titulního hrdinu dostatečně opřít, vyniknou v něm mnohem víc všechny jeho nedostatky, které jsou navíc podstatně závažnější než u jeho dvou předchůdců. Děj nového
Hellboye je sice našlapaný, dynamický a plný akčních scén, přesto ale působí rozbředle a nesoudržně – jako těžce potrhané Frankensteinovo monstrum, slátané ze všeho možného, které kromě toho po estetické stránce vypadá jako směs televizních fantasy seriálů z 90. let (
Xena,
Hercules), cutscén z počítačových her (hlavně
God of War a
Silent Hill) a z videoklipů hard-rockových kapel.
Příběh, v němž je Hellboy a jeho tým na stopě nejmocnější čarodějnice světa, jejíž tělo bylo před patnácti sty lety rozsekáno a po částech pohřbeno na různých skrytých lokacích, a teď jej skládá dohromady dvoumetrové mluvící prase, v sobě následně splétá mimo jiné i legendu o králi Artušovi, létající víly unášející novorozeňata, Babu Jagu v chaloupce na kuří nožce, superhrdinu ze čtyřicátých let jménem Humr (který vypaluje nacistům na čela klepeta), upíry, tajný anglický šlechtický spolek obřadně lovící obry, asi půltucet dalších čarodějů, čarodějnic a senzibilek a pekelné obludy zaplavující Londýn. Přitom je v podstatě jedno, jestli to všechno vychází nějakým způsobem z původních komiksů o Hellboyovi, zhusta zkondenzovaných do jednoho dvouhodinového filmu, nebo jestli se tvůrci v přesvědčení, že natáčejí hrdé béčko, rozhodli zaplnit jej co největším počtem obskurních elementů vycházejících z fantasy popkultury.

Máloco z toho je totiž dostatečně ukotveno v rámci světa, jenž je ve filmu vytvářen. Většina z výše zmíněných postav se v příběhu vyskytuje maximálně na pár minut (v některých případech i jen na pár vteřin). Obvykle je některá z nich náhodně vytažena ve chvíli, kdy tempo filmu začíná trochu váznout, a pak už na ni znovu řada nikdy nedojde a nikdo ji už znovu nezmíní. S výjimkou dvou potitulkových scén, v nichž si snímek mimochodem vytváří podhoubí pro případné pokračování.
Kromě Hellboye jsou tak dalšími zásadními postavami akorát jeho „otec“ a velitel Úřadu paranormálního výzkumu a obrany (
Ian McShane) a jeho dva parťáci – médium, které si s sebou Hellboy tahá, protože ji kdysi jako malou holčičku zachránil ze zajetí víl (
Sasha Lane), a mutující voják, který si musí pořád píchat nějaké protilátky, aby nemutoval (
Daniel Dae Kim). Hlavní zlou čarodějnici hraje
Milla Jovovich. Všichni jsou ale hrozně jednorozměrní a nesympaticky namyšlení. Jediný Hellboy v sobě aspoň musí řešit nějaká dilemata související s jeho původem, samozvaným otcem a nejistotou, za který tým by vlastně chtěl raději kopat.

Přesto se
Hellboyovi rozhodně nedá upřít jistá stylovost a efektnost, zejména co do designu mnohých monster a náboje akčních sekvencí (třeba když Hellboy bojuje se třemi obry, což je z hlediska celkové realizace vrcholná scéna filmu). Pozitivem je i hororová stylizace, jíž pomáhá mládeži do patnácti let nevyhovující přístupnost, v rámci níž byly brutální scény vyšťaveny takřka do mrtě (spousta utrhaných hlav, končetin létajících vzduchem a rozpáraných těl, nicméně žádná nahota) a slovník postav byl obohacen o řízné vulgarity (což ještě posouvá o úroveň výš ze řetězu utržený český překlad v titulcích). Zkrátka je to nehorázná šílenost, kterou stojí za to vidět, pokud vás filmy tohoto typu baví.
Snad ve všech ostatních aspektech je však Hellboy převážně neuspokojivý, od těžkopádných a křečovitých pokusů o humor, přes místy dost jalové digitální triky, až po řemeslné kategorie včetně režie a zpatlaného scénáře, jež z něj dělají uvědomělou fantasy brakovou slátaninu okouzlenou sebou samotnou, kterou si plnohodnotně užijí jako guilty pleasure pravděpodobně jen přívrženci ojedinělých absurdit a bizarních výstředností.