Venkovský mladík Harold ve snímku O patro výš odjíždí vstříc velkoměstu, aby si zlepšil sociální postavení a zajistil sobě a své snoubence Mildred důstojný život. Jako prodavač textilií pak svádí boje s umanutými zákaznicemi i panovačným nadřízeným, snoubence ale v dopisech líčí údajný kariérní vzestup a posílá jí drahé šperky, vykoupené vlastním hladověním. Právě v okamžiku, kdy mu v obchodním domě hrozí vyhazov, se objevuje Mildred s přáním spatřit domnělý úspěch svého hrdiny na vlastní oči. Harold se ocitá mezi dvěma ohni. Musí současně udržovat při životě snoubenčinu iluzi a získat zpět respekt svých nadřízených. Protože byl před nedávnem svědkem situace, kdy jeho přítel Bill unikl potyčce s policistou šplháním po fasádě domu, navrhne generálnímu řediteli reklamní akci, která do obchodu přiláká davy - vystoupení zázračného pavoučího muže. Jenže Bill se v hodině H znovu potýká se zákonem a po strmé stěně musí chtě nechtě šplhat sám Harold. Mrakodrap má dvanáct pater a v každém podlaží číhá nová nástraha. Harold Lloyd byl svou akrobacií proslulý. Věřil, že výstřednost komických situací je třeba zdůvodnit jasně definovaným nebezpečím, které hrdinovi hrozí. Už ve třech dřívějších filmech použil scénu, ve které hrála roli vysoká budova, závrať a nebezpečí pádu, ale vždycky šlo o epizody. Tentokrát se rozhodl udělat ze šplhání po mrakodrapu bezmála polovinu filmu a kulminační bod děje. Inspiračním semínkem, z něhož celá komedie vzklíčila, byla situace, kdy se stal Lloyd náhodným svědkem podobné akce, jakou vidíme ve filmu. Jistý obchodní dům totiž s pompou avizoval vystoupení zázračného muže, jenž slíbil vyšplhat po fasádě mrakodrapu a na jeho vrcholku se projet na kole. Lloydovi nesmírně imponovala artistova odvaha a obratnost a současně si všímal bezprostředních reakcí publika na chodníku. Toho, jak dlouho a jak fascinovaně vydrží lidé sledovat artistovo počínání, jak celá akce upírá jejich pozornost k jedinému bodu, ale také jak odvážlivce hecují a svým stupňovaným potleskem a vzrůstajícím očekáváním vlastně znemožňují, aby se vzdal, i kdyby to měl v úmyslu. Tehdy si uvědomil, jak mocný účinek na publikum může mít taková akce ve filmu. Bylo rozhodnuto. V příští komedii podstoupí tento nebezpečný kousek. Zbývalo jen domyslet proč a jak. Pro celý film je příznačné balancování mezi permanentním nebezpečím (prozrazení před snoubenkou, vyhazovu, smrtícího pádu) a úlevnou komikou nápaditých řešení zdánlivě bezvýchodné situace. Je-li Harold povolán na kobereček do kanceláře ředitele a snoubenka ji považuje za jeho vlastní kancelář, vývoj situace se zdá být omezen na dva možné scénáře: Harold buď přizná své podřízené postavení ve firmě a ztratí obdiv Mildred, nebo vyhoví jejímu přání kancelář vidět a skončí na dlažbě. Následný hektický slalom mezi chvástáním a pokorou je stejnou měrou vtipný i napínavý a patří k vrcholům filmu ještě dlouho před slavnou sekvencí šplhání. Každá situace uvnitř budovy je dílčí bitvou ve válce o pozici ve společnosti; každá nástraha výzvou překonat sám sebe a své handicapy. Neustálé šplhání "o patro výš" s vidinou pěti set dolarů může tuto misi zpečetit úspěchem nebo doslova a do písmene pádem. Komik, který se v desátých letech nerozumně pokoušel konkurovat tulákovi Charlieho Chaplina analogickými postavami Willieho Worka a Lonesome Luka, se v letech dvacátých vydal vlastní cestou. Přes nedůvěru svého producenta Hala Roache prosadil věc v groteskách té doby nevídanou. Zatímco jeho kolegové usilovali co nejvíce se zevnějškem a chováním odlišit od reálných lidí, Harold Lloyd vsadil na opačnou strategii. Muž v konfekčním obleku, slaměném klobouku a kostěných brýlích byl právě tak všední jako většina lidí v hledišti. Nadsázka jeho filmů vyplývala výhradně z neobvyklých situací a jejich řešení, nikdy ne z vizáže nebo excentrického jednání hrdiny. Harold jako filmová postava usiluje o dosažení svého cíle slušnými prostředky a na rozdíl od svých konkurentů se nikdy neuchyluje k násilí nebo ponižování druhých. O patro výš neobsahuje jedinou šlehačkovou bitvu, jedinou pouliční rvačku a obligátní úkol nakopat uniformovaný zadek policejní autority je vyhrazen epizodní postavě opilého vandráka. Že by jízlivý vzkaz Chaplinovi? Odvěkým zvykem a snad i nešvarem filmových teoretiků je interpretovat grotesky politicky. Někdy je to zcela mimo mísu, jindy jde o dobrý způsob, jak definovat rozdílnou poetiku jednotlivých komiků a určit, kdo byl jejich typickým divákem. Lloydův světonázor se v jeho filmovém alter egu odráží tak okatě, že není možné ho pominout. Zatímco "tulák" Charlie Chaplin si hýčká image symbolu sociální nespravedlnosti a Frigo náměsíčně bloumá světem mimo čas, prostor a politickou situaci, Harold Lloyd cílevědomě šplhá po římsách amerického snu. Jeho hrdina nemá o mnoho lepší startovní pozici než Chaplinův tulák, není nadán větší šikovností než Frigo, ale na rozdíl od nich má jasný cíl a je ochoten vyvinout určité úsilí k jeho dosažení.
Chaplin byl za svůj "socialismus" střídavě nekriticky veleben i pronásledován a Keaton musel na skutečné uznání čekat, než doba dozrála k chápání existenciální komiky. Zato pragmatický Lloyd (k nesmírnému žalu sentimentálních životopisců) nikdy nebyl chudý. Jeho největší konkurenti se projeli horskou dráhou úspěchů a proher, kdežto Harold Lloyd pro inspirativní a nadčasové poselství svých filmů stoupal výhradně vzhůru. Tak jako ve svém nejslavnějším filmu.