
Předchozí Mission: Impossible - Národ grázlů byl strukturován do zhruba dvacetiminutových segmentů, z nichž každý byl završen velkolepou akcí, a ty segmenty dohromady tvořily jednotný dějový oblouk celého filmu. Trochu neuspokojivý byl akorát závěr, který nekončil akční scénou, leč prostou konverzací mezi agenty, v níž si všichni vyříkali, co bylo třeba, a pak se šlo domů. Mission: Impossible – Fallout má v podstatě stejnou strukturu, akorát s tím rozdílem, že ty akční sekvence jsou ještě podstatně velkolepější a úžasnější a finále tentokrát tvoří půlhodina čisté adrenalinové rozkoše, u níž skoro nedýcháte a jen vstřebáváte všechnu tu filmařskou a scenáristickou dokonalost.

Největší překážkou však je, stejně jako posledně, zoufale překombinovaná zápletka, v níž se každých deset minut odhalí nějaký obrovský podraz nebo zásadní dějový zvrat, který obrátí naruby úplně všechno. Několikrát se u řady postav změní to, pro koho pracují, proti komu stojí, na jaké straně barikády bojují a o co jim jde, do toho mají určití hrdinové různé dvojí identity a vlastní tajné agendy, případně si i nasazují masky s realistickými obličeji jiných postav, a celé to představuje obrovské zašmodrchané klubko provázků, které se nedaří příliš rozmotat hlavně proto, že dá vůbec práci najít těm provázkům konce. Zmiňovaná závěrečná půlhodina je tak napínavá a efektní mimo jiné i proto, že už se hraje víceméně s odkrytými kartami, už se neplánují žádné podrazy, příběh se stane podstatně přímočařejším a ustálí se i motivace hrdinů, jimž v tu chvíli jde už jen o odvrácení potenciální katastrofy.

Zároveň je ale potřeba říct, že i tak je děj filmu vystavěn velmi chytře a sofistikovaně, a to včetně epizodické struktury vyprávění, uvědomělé práce s motivy, sebeironické práce s klišé (ale ne zas sebeparodické) a inteligentních dialogů, v nichž se nezapomíná na humor. Na druhou stranu, jak snímek hodně sází na k dokonalosti vypilované atrakce v podobě monumentální akce, tak mu schází výraznější emoce, za což může i relativní plochost postav, kdy se každý herec či herečka prakticky jen drží své obvyklé machy (byť všichni hrají velmi dobře a Tomu Cruisovi navíc patří speciální uznání za to, že stále nepoužívá kaskadéry), a přestože film díky jejich výkonům vydrží být konzistentně zábavný i v dialogových pasážích, tak v akčních sekvencích stejně napětí a zábava strmě stoupá (a na konci nejvíc).

A s trailery je to dnes vážně těžké. Buď prozrazují až příliš, nebo obsahují scény, které ve filmu samotném nejsou. Proto na ně před návštěvou kina radši ani nekoukám. (Trailer níže obsahuje jen to, co ve filmu je).