12. Žvahlav / Nepovedené dobrodružství
Přestože je Žvahlav považován za jednu z nejlepších nonsensových básní v anglickém jazyce, jíž napsal Lewis Carroll a jež je obsažena v jeho románu Za zrcadlem a co tam Alenka našla, jeho filmová podoba je primitivní a nepříliš vtipná. Což je překvapivé vzhledem k tomu, že v hlavní roli prostoduchého bednáře Dennise vystupuje jeden z ex-Monty Pythonů Michael Palin a také vzhledem k tomu, že sám Gilliam byl ex-Python, člen legendární britské humoristické skupiny pověstné svými anarchisticko-surreálnými gagy, které pranýřovaly kde co. Filmový Žvahlav je ale jen průměrnou báchorkou, která nepřesvědčila o tom, že by zde debutující režisér dokázal překročit pythonovský stín výborného animátora.
Těžko říct, proč se fiktivní dobrodružný příběh o dvou legendárních bratrech německého původu Jakobu a Wilhelmu Grimmových (Matt Damon a Heath Ledger) cestujících jako drobní podvodníčci ve Francií okupovaném Německu v 19. století, natáčený v Česku a s českými herci v epizodních rolích, moc nepovedl. Gilliam měl k dispozici velkorysý rozpočet 88 milionů dolarů, ale výsledek je bídný. Mohly za to třenice Gilliama s producenty bratry Weinsteinovými? Kdo ví. Mně ale jako filmového fanouška nezajímají zákulisní třenice, ale výsledný produkt a ten je v případě "Bratrů" více než diskutabilní. Tento film byl další ambiciózní, ale promarněnou Gilliamovou "donkichotovinou". Na Hollywood byli "Grimové" málo spektakulární, na Gilliama málo osobití. Ani ryba, ani rak.
10. Zloději času
Gilliam o Zlodějích času prohlásil, že jde o první titul z takzvané "Trologie imaginace", jež je o "bláznivosti naší příšerně spořádané společnosti a touze uniknout z ní jakýmkoliv způsobem". Zloději času jsou nahlíženi očima dítěte - chlapce Kevina (Craig Warnock) obdařeného bohatou představivostí a láskou ke starověkému Řecku. Jeho fantazie nenachází pochopení u světa dospělých, který zde představují Kevinovi maloměšťácčtí rodiče. Zloději času sice oplývají originálními nápady a zápletkou a hvězdným obsazením, jehož highlightem je ex-Bond Sean Connery, ale jejich filmová podoba se stále nese v duchu Gilliamovy režijní nezkušenosti a amatérismu. Snímek o časem cestujících trpaslících je také stále příliš ovlivněn pythonovskou poetikou, která ale fungovala jen na ploše krátkých skečů, nikoliv na ploše celovečerního filmu. Gilliam se tu zatím stále jen zahříval.
Těžko říct, co chtěl filmem ovlivněným (opět) Carrollovou Alenkou v říši divů Gilliam divákovi sdělit. Otázkou je, zda chtěl vůbec něco sdělit. Krajina přílivu je film problematický. Jediné, co o něm lze říci, je, že je opět podobně jako Zloději času nahlížen z perspektivy dětské fantazie, tentokrát je hlavní postavou dívenka Jeliza-Rose (Jodelle Ferland), která se podobně jako hlavní hrdinka Carrollovy knihy propadne "králičí norou" do říše, kde neplatí žádná pravidla, a jíž vládne imaginace. Potud vše ok, ale Krajina přílivu je mírně řečeno "podivná", a ve své podivnosti skoro otravná. Inu, i Gilliam je jen člověk, který občas chybuje. V případě tohoto počinu to nebylo poprvé ani naposledy.
8. Dobrodružství barona Prášila
"Baron Prášil" (hrál ho John Neville) je třetím z Gilliamovy "Trilogie imaginace". A vskutku, tento Baron Prášil, podobně jako například ten náš český Baron Prášil, oplývá imaginací a skvělými surrealistickými pasážemi, zvláště létající hlava krále Měsíce (Robin Williams) mezi nimi vyniká, ale co naplat, když celek je opět tak nějak příliš prapodivný. Nutno poznamenat, že Baron Prášil byl obrovským komerčním propadákem. Gilliam zde pro své šílené nápady neváhal vypumpovat rozpočet na maximum, aby pak film divácky naprosto propadl. V tomto smyslu jde o stejně nepovedený megaprojekt podobně jako například Lynchova Duna, kdy výsledek neodpovídal počátečním ambicím a plánům. Přesto je Baron Prášil pozoruhodný právě proto.
7. Muž, který zabil Dona Quijota
Možná je ještě příliš brzy pokusit se zařadit nejnovější Gilliamův film, který on sám zřejmě považuje za svůj nejosobnější, mezi ostatní jeho už časem prověřené tituly, nicméně je potřeba ho někam zařadit. Gilliamův poslední film je dalším z řady jeho ambiciózních, ale ve výsledku problematických a diskutabilních projektů. Zatím se ještě neodvážim říct, zda je Muž, který zabil Dona Quijota geniálním, ale dosud testem času neprošlým filmem, anebo zda jde o další Gilliamův autorský fail - propadák. Uvidíme časem. Zatím se mi ale zdá, že lze tento film přeci jen řadit k tomu lepšímu, co Gilliam spáchal. 
The Zero Theorem je film stejně záhadný jako jeho název. Jde o nepochopené geniální dílo, anebo další z Gilliamových nesrozumitelných podobenství/blábolů? Na to si ať si odpoví každý divák sám. A to je zřejmě největší přednost nejen tohoto, ale všech Gilliamových filmů, které apelují především na mozek diváka více než na jeho city. Smysl života, který tu hlavní postava Qohen Leth (Christoph Waltz) hledá, si taky musí každý člověk nalézt sám pro sebe. Možná, že to je právě nejlepší vlastnost skutečně dobrého filmu, když nedává jasné poselství ani lehké odpovědi. Život je ve své podstatě záhadný a mnoho Gilliamových filmů právě tento fakt staví do popředí. Formálně lze The Zero Theorem řadit k satirickým dystopiím, z nichž ale jak Brazil, tak i 12 opic působí přeci jen trochu serióznějším dojmem než tato barevně křiklavá ujetost. 
Také Gilliamovo filmové Imaginárium, nechvalně proslulé smrtí hlavního představitele Heatha Ledgera uprostřed natáčení, je filmem rozporuplným, přesto pozoruhodným. Gilliam zde opět dokázal vyvolat mnoho magických filmových momentů, které se ale jaksi ztrácejí ve "vyšším obrazu věcí". A nebo ne? Opět si to musí každý divák rozhodnout sám za sebe. Za sebe mohu říct, že jsem byl ve své době Imagináriem naprosto okouzlený a je mi jedno, zda jde o další Gilliamův "divácký podfuk". Rád jsem mu na to opět skočil. 
4. Strach a hnus v Las Vegas
Tato "feťácká psychedelická odysea", jak adaptaci knihy Huntera S. Thompsona výstižně charakterizoval kolega z redakce, sice postrádá hlubší význam i děj, ale co nepostrádá, je "zběsilost v srdci" či spíše "v hlavě" a energetický drive, který tuto pro někoho nudnou, pro někoho pekelně zábavnou (zde se řadím já) road movie, formálně řazenou do Gilliamovy "americké trilogie" pohání kupředu. Kromě toho, že jde o "naprostý úlet", jde i o film, v němž předvádí oba hlavní herci - plešatý Johnny Depp a obtloustlý Benicio del Toro své nejlepší herecké výkony vůbec a Gilliam tu ve své nejlepší tvůrčí formě dokázal, že je "opravdu šílený", jinými slovy, neobyčejně nápaditý. Jeho "Strach a hnus" je zběsilá cesta americkou drogovou noční můrou, která je stejně tak zábavná jako depresivní. 
Brazil, druhý z Gilliamovy "trilogie imaginace" stejně z "dystopické trilogie" inspirované knihou 1984 od George Orwella, je dílem, které už čas prověřil. Ačkoli je Brazil stále ve svém podivném filmovém expresionismu poplatný post ex-pythonovské poetice (malý úředníček ztracený v mašinérii byrokracie, hraje ho Gilliamův oblíbenec Jonathan Pryce), jde už o první časný vrchol Gilliamovy celé režijní tvorby. Dílo, které oplývá jak fantazií, myšlenkami i pozoruhodnými vizuálními nápady, pak doplatilo jen na to, že zde Gilliam opět bojoval s producenty, kteří ho donutili, aby svoje představy krotil a přizpůsobil komerčním potřebám běžného diváka. Universal po něm chtělo happy end. Absurdní. Brazil skutečně není popcornová zábava s happy endem. Samotná podstata života, stejně jako Gilliamova filmu žádný šťastný konec neobsahuje, přesto se nás stále Hollywood snaží přesvědčit, že šťastné konce existují. Ano, ale pouze v Hollywoodu. Nikoliv u Gilliama a jeho temného podobenství, jakým je Brazil.
První titul z Gilliamovy "americké trilogie" je tragikomedie Král Rybář natočený podle scénáře Richarda LaGraveneseho. Jde nepochybně o Gilliamův nejdiváčtější, a proto i nejlépe divácky stravitelný snímek, a to i přesto, že jde o v podstatě tragický milostný příběh, který ale obsahuje notnou dávku na Gilliama nezvyklého sentimentu, ale také humoru, který pomáhá tragičnost osudu Perryho (vynikajicí Robin Williams) zlehčit a ve výsledku i překonat. Výborný je zde i Jeff Bridges v roli cynického rádiového moderátora, který nechtěně způsobí tragédii, která plně dopadne i na něho. Nebyl by to ale Gilliam, kdyby si i do tohoto snímku neprosadil některé surrealistické momenty. Zde tuto úlohu plnily Perryho vidiny Rudého rytíře, který ho pronásleduje. A samozřejmě hledání svatého grálu, které upomíná i na pythonovskou minulost (Monty Python a Svatý Grál). Celkově je Král rybář nádherný film, který asi jako jediný z Gilliamových snímků dokáže skutečně dojmout. 
Ale skutečným mistrovským dílem, jehož účinek časem a opakovanými zhlédnutími nemizí, ale narůstá, je sci-fi o cestování časem a druhý titul z "americké" a "dystopické" trilogie 12 opic. Snímek inspirovaný krátkým filmem La jetée Chrise Markera je kouskem, kde všechno klaplo na výbornou - scénář, herecké výkony - excelují zde jak Bruce Willis a Brad Pitt, tak i Madeleine Stowe nebo Christopher Plummer - kamera a vše korunuje Gilliamova jedinečná režie balancující na pomezí grotesky, satiry, sci-fi i dramatu, to vše dokonale vybalancované. 12 opic je navíc vzácným příkladem filmu, který i když pochopíte, stále nad ním žasnete a já osobně mám neustálý deja vu pocit, že ten film stejně vůbec nechápu, přesto mě fascinuje. Takovýto snímek se nejen Gilliamovi, ale vůbec komukoliv, podaří natočit maximálně jednou za život. 
