Pokračování deset let starého prosluněného muzikálu Mamma Mia! navazuje na jeho příběh po deseti letech. Donna (Meryl Streep) mezitím zemřela a její dcera Sophie (Amanda Seyfried) zrekonstruovala na rodném řeckém ostrově na matčinu památku hotel a zrovna plánuje jeho slavnostní otevření, na nějž zve všechny postavy z prvního filmu a mnohé další. Tahle příběhová linie je pak vyprávěna na přeskáčku s jinou linií odehrávající se třicet let v minulosti, v níž mladá Donna (Lily James) poprvé přijíždí do Řecka a postupně potkává ony tři osudové muže (budoucí Colin Firth, Pierce Brosnan a Stellan Skarsgård), s nimiž se tehdy vyspala, a z nichž jeden se stal otcem její dcery Sophie.Samozřejmě se nabízí otázka, jestli vůbec mělo cenu tenhle příběh nějakým způsobem dál vyprávět a vracet se k jeho postavám. Ta první dějová linie ze současnosti je totiž úplně o ničem a jde v ní vyloženě jenom o to, že hlavní hrdinka rozešle pozvánky na slavnostní zahájení provozu hotelu, načež pozvaní hosté dorazí a pak následuje mejdan. Jediné drobné drama vyplývá z toho, jestli se podaří slavnost zorganizovat i přes narušení její přípravy nečekanou bouřkovou přeháňkou (což je ve filmu doslova ztvárněno tak, že do té doby slunečné nebe se během dvou vteřin temně zatáhne a během dalších tří vteřin je bouřkou a přívalovým deštěm rozmetána slavnostní dekorace) a jestli na mejdan dorazí i Sophiin snoubenec a dva ze tří jejích otců, kteří mají pracovní závazky, a její babička, která jinak nikdy nikam nejezdí. V druhé dějové linii z minulosti zas mladá Donna působí jako holka, která se vyspí s každým hezkým klukem, který jí zazpívá písničku. Ale alespoň se tam taky trochu řeší nějaké ty vztahy, i když strašlivě stupidně a povrchně.
On byl vlastně už první díl Mamma Mia! strašlivě stupidní a povrchní, ale měl v sobě takový bezelstný rozradostněný náboj a energii, že bylo snadné přijmout ho jako nezávaznou a nenáročnou letní oddechovku, omluvit tím jeho naivní děj, primitivně cukrkandlové dialogy a líné taneční choreografie a kochat se místo toho mořem a řeckými exteriéry a poslouchat písničky od skupiny ABBA. Přesně tenhle náboj a energie nicméně pokračování Mamma Mia! Here We Go Again chybí. Částečný podíl na tom má i to, že velkou část toho náboje a energie zprostředkovala pozitivně rozjuchaná, divoká, spontánní a rozevlátá Meryl Streep v hlavní roli, která ovšem v tomto filmu nevystupuje (až na závěr, kde se objeví na chvíli jako zpívající duch). Colin Firth, Pierce Brosnan a Stellan Skarsgård tu sice vystupují, leč povážlivě málo.
No a bez toho náboje a energie už není čím ty nedostatky omlouvat, takže zůstává jen kýčovitá dovolenková variace na Muzikál ze střední pro milovníky (a spíš teda milovnice) Řecka (byť se film natáčel v Chorvatsku), písniček od ABBY a přímořských retro diskoték. Taneční choreografie už nepůsobí sympaticky neprofesionálně, ale odfláknutě a nenápaditě, přestože se ironicky zdají být nákladnější a účinkuje v nich více tanečníků. Když se Pierce Brosnan marně pokouší o zpěv, tak už to není roztomile úsměvné, ale k nepřežití. Kdykoli někdo začne jakoby improvizovaně zpívat a ostatní postavy se k němu najednou spontánně přidají, tak vás spíš napadne, odkud znají text, než abyste si začali notovat s nimi.Mimochodem co se týče těch písniček od ABBY, tak mnohé z nich už zazněly v prvním Mamma Mia! a tady jsou zopakované, byť třeba v jiném kontextu. Někdy bylo zřejmě dost náročné ten kontext vůbec vymyslet, takže třeba aby mohla zaznít písnička Waterloo, tak kvůli tomu tvůrci nahnali hlavní hrdinku do Paříže, kde má rande s chlapcem v restauraci s napoleonskými motivy. Jinak ty písničky málokdy posouvají děj kupředu (častěji spíš děj stojí, zatímco se zpívá) a jejich překlad v českých titulcích je spíš podřízen tomu, aby se to rýmovalo, než aby to odpovídalo tomu, o čem se v těch písničkách skutečně zpívá, což místy působí tak, že postavy zpívají nahodilé věty bez zjevné souvislosti s tím, co se okolo nich děje.
Pokud jde o herce, tak živelná Lily James je v hlavní roli mladé Donny velice sympatická, ale z jejích mužských protějšků nikdo za zmínku příliš nestojí a spíš jde o herce vybrané typově tak, aby se alespoň vzdáleně podobali mladému Firthovi, Brosnanovi a Skarsgårdovi a snažili se je trošičku imitovat, přičemž výsledek je silně diskutabilní. O poznání lépe se to samé daří dvěma mladým herečkám, které mají hrát dvacetileté verze Christine Baranski a Julie Walters. Co se staré gardy týče, tak zrovna ti nejlepší jsou ve filmu strašlivě poskrovnu.Film natočil britský režisér a scenárista Ol Parker, který mimo jiné adaptoval scénář k Báječnému hotelu Marigold a napsal i jeho pokračování Druhý báječný hotel Marigold), což jsou nenáročné a sympaticky pozitivní snímky, které však rozhodně nevynikají z hlediska příběhu a stojí téměř výhradně na charismatu a schopnostech velkého počtu zkušených a slavných herců. I Mamma Mia! Here We Go Again sice Ol Parker zaplnil značným množstvím postav, nicméně svůj vlastní scénář, prakticky rezignující na jakékoli vytváření zápletek, tentokrát i režíroval, přičemž se ukazuje, že vypravěčsky dokonale selhává a navíc má velké problémy dodat snímku byť minimální dynamičnost a spoléhá v tomto ohledu hodně právě na písničky (které většinou přeci jen znějí dost chytlavě a je velká škoda, že v kině není zvykem tleskat do rytmu).
Po vzoru indického hotelu Marigold Ol Parker vykresluje Řecko jako zemi, kde čas plyne jinak a kde nikdy není pozdě na nové či dávno ztracené a znovu nalezené lásky bez ohledu na věk. A také jako zemi jakéhosi prosluněného romantického bezčasí, což vyplývá z toho, že Řecko v současnosti a před třiceti lety vypadá ve filmu zcela totožně (alespoň lze doufat, že šlo o záměr, a ne o diletantský přístup k dobové stylizaci). Zároveň je jeho film také hodně o tom, že ženy by se měly držet svých snů a muži by je v tom měli podporovat, leč je to prezentováno trochu slizce, jakože ženy jsou nevinné duše, zatímco muži lžou a podvádějí a jde jim jen o to jedno (což je obzvlášť úsměvné ve filmu, v němž dvě jeho vedlejší ženské hrdinky vyloženě nedělají nic jiného, než že hází očkem po náhodných mužích).Na pohled sice Mamma Mia! Here We Go Again disponuje stejnými ingrediencemi jako jednička, leč výsledek je o poznání horší, má ještě slabší děj a dialogy, jeho příběh je vyprávěn velmi neumně a režírovaný je líně, nudně a nenápaditě (až tedy na občasný hezký záběr kamery nebo vkusné prolnutí dvou scén). Srovnávat první Mamma Mia! a jeho pokračování je jako porovnávat Hříšný tanec a Hříšný tanec 2, nebo třeba první dva díly Deníku Bridget Jonesové. Mezi oběma filmy je značný kvalitativní propad, dost možná i důsledek toho, že druhý díl pravděpodobně vznikl, jen aby se svezl na popularitě a finančním úspěchu dílu prvního. Většinu z těch čtyřiceti procent v hodnocení má na svědomí ABBA, jejíž písničky dokážou i napodruhé utáhnout a oživit ledacos.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
