Příběhy kolem vzniku filmů Orsona Wellese jsou stejně zajímavé jako snímky samotné. Tenhle nebude jiný. Začíná slibně jako velký návrat hollywoodského vyhnance z evropského exilu do vlasti a končí jako obvykle násilím ve střižně, spáchaným pod dohledem producenta a bez režisérovy účasti. Rehabilitace se snímek dočkal až v devadesátých letech minulého století uvedením restaurované a "opravené" verze. Skutečný režisérský sestřih ale vlastně nikdy nevznikl. Mike Vargas (Charlton Heston), protidrogový mexický policista, se na líbánkách se svou krásnou americkou ženou Susie (Janet Leigh) zastaví v příhraničním městečku a stanou se svědky výbuchu bomby v autě, které právě přejelo hranici z Mexika do Států. Mike se přidává k vyšetřování, ač o to místní úřadové a hlavně rozložitý policejní kapitán Hank Quinlan (Orson Welles) rozhodně nejeví zájem. Když se Mike stane svědkem podvrhu důkazu v bytě obviněného mladého Mexičana, zjišťuje, že policie v městečku je zkorumpována. Mike to tak ale nenechá a půjde Quinlanovi po krku. Ten ale má taky svoje metody... Shrnout kariéru Orsona Wellese v jednom odstavci nejde, takže se o to ani pokoušet nebudu, její filmová část byla naznačena v našem Manuálu. Každopádně s portfoliem nadčasových klenotů (které ovšem teprve čekaly na docenění dalšími generacemi diváků i kritiků) Občan Kane, Skvělí Ambersonové a Dáma ze Šanghaje Welles prchá v sedmačtyřicátém do Evropy, prý za svobodou. A taky před daněmi. Tam ho čeká životní role v Třetím muži, režie a hlavní role ve znamenitě osobité adaptaci Othella nebo producenty zmasakrovaný Mr. Arkadin. V roce 1956 se vrací zpět do Hollywoodu, vystupuje v rádiu, zkouší to v televizi a nabídku na film (pouze jako herec) dostává v adaptaci románu Whita Mastersona Badge of Evil (Odznak zla). Hlavní hvězda Charlton Heston si ale protlačí Wellese i na režisérskou sesli a ten jako první věc celý scénář přepíše. Natáčení probíhá údajně bez problémů, Welles lehkomyslně ponechává svůj film ve hrubém sestřihu studiu a odjíždí do Mexika natáčet svůj vysněný projekt Don Quijote, který mimochodem nikdy nedokončí. Studiu Universal se film ale najednou nelíbí, nařizuje jej přestříhat a režisér Harry Keller vede dotáčky. Welles po projekci této verze sepíše legendární osmapadesátistránkové memo, kde podrobně rozebírá, co všechno je ve filmu špatně a jak by se daly chyby napravit. Většina jeho poznámek ale zůstává nevyslyšena a Universal uvádí Dotek zla v 95minutové verzi, ještě k tomu jako druhý snímek v dvojprogramu pod filmem - hádejte koho - Harryho Kellera The Female Animal s Hedy Lamarr (ano, nikdo o něm nikdy neslyšel). Snímek v USA propadá, ale ohlasy ve Wellesovi nakloněné Evropě jsou vesměs pozitivní. Orson ještě chvíli hraje v Hollywoodu, ale brzy se vrací zpátky na starý kontinent. Aby toho nebylo málo, v roce 1976 byla objevena delší, 108minutová verze, která ovšem taky není Wellesovým sestřihem. Ta vznikla ještě před původním uvedením snímku, obsahuje více Wellese, ale také Kellera. V roce 1998 se film dočkal restaurace a nového sestřihu od renomovaného Waltera Murche (často spolupracoval s F.F. Coppolou) ze všech dostupných materiálů právě na základě zevrubných Wellesových poznámek. Tato verze bývá často mylně označovaná jako Director´s Cut, ale samozřejmě jím není. V USA vyšla u Universalu DVD kolekce filmu ve všech třech verzích včetně přiložené kopie zmíněného mema, doplněná o spoustu zajímavých audiokomentářů - vřele ji mohu doporučit každému "wellesiánci". Co se filmu samotného týče, filmové dějiny si jej pamatují mimo jiné kvůli úchvatnému úvodnímu přes tři minuty trvajícímu záběru, kdy sledujeme umístění bomby do auta, jeho cestu přes hranice, poprvé vidíme novomanžele Vargasovy, následuje exploze a až pak střih. Snímek je také řazen k těm úplně posledním z klasického cyklu filmu noir. Welles Dotek zla vybavil divokou, expresivní energií a zároveň lepkavou atmosférou rozkladu, který požírá jednotlivé postavy s Quinlanem v čele. Welles svou už nebezpečně kynoucí postavu neváhal ještě přivycpat a učinit ze svého hrdiny doslova monstrum, relikt starých časů, který se strašidelně kymácí a na svět zírá věčně opuchlýma očima. Pro zvýšení dojmu mohutnosti je ještě často zabírán z podhledu. Přitom v okamžicích, kdy vzpomíná v přítomnosti kartářky na minulost, cítíte jeho bolest a je vám ho líto. Hestonovi jeho mexického (údajně to byl Wellesův nápad) rozzuřeného skauta kupodivu věříte, stejně jako strach Janet Leigh, nevědomky trénující oběť v motelu dva roky před Psychem.

Ten film je vůbec nabitý skvělými výkony, ať už jsou to Joseph Calleia jako Quinlanův poslední přítel, Akim Tamiroff jako maloměstský gangster nebo Dennis Weawer coby poněkud vyšinutý správce motelu. Cikánská kartářka Tanya byla malou, ale výraznou rolí samotné Marlene Dietrich. Její suchý komentář o Quinlanovi uzavírá i evokuje celý snímek: "He was some kind of a man. What does it matter what you say about people?"