Jestli Rudá volavka něco není, tak to není film určený pro diváky, kteří se chodí do kina nezávazně bavit. Je to drsný, krvavý, fyzický a sugestivní špionský thriller, v němž kromě jedné krátké rvačky není nic, co by se dalo označit za akční scénu, dokonce ani jediná honička nebo přestřelka. Brutální násilí není zábavně stylizované, nýbrž naturalistické a nepříjemné (z praktik ruského mučení bolestně mrazí) a humor či nadhled tu vyloženě nemají místo. Jennifer Lawrence se v několika scénách odvážně obnaží, což sice může znít atraktivně, leč v důsledku kontextu těch scén a stylu jejich natočení je její nahota zbavena veškeré vzrušující smyslnosti a divák si při jejich sledování připadá spíš nepohodlně a nepatřičně.
Z nedávné doby se nabízí srovnání s tematicky příbuzným thrillerem Atomic Blonde: Bez lítosti, který s Rudou volavkou sdílí nejen charismatickou hlavní hrdinku, ale i mnohé motivy a dějové prvky. I ten lze však i přes snahu o poněkud realističtější pojetí špionážního filmu (v kontrastu třeba s bondovkami nebo sérií Mission: Impossible) pořád vnímat spíš jako povrchní zábavu určenou pro publikum špinavých akčňáků, zatímco Rudá volavka je mnohem tíživější a depresivnější (a opravdu není ani trochu akční) a svým pojetím má blíž ke Cronenbergovým Dějinám násilí a Východním příslibům. Na rozdíl od nich však disponuje méně suverénní režií a mnohem hůře uchopeným dějem.
Režisér Francis Lawrence (Constantine, poslední tři díly Hunger Games) natočil svůj dějově nejspletitější film jako adaptaci stejnojmenné knižní předlohy spisovatele Jasona Matthewse, bývalého zaměstnance CIA – což ovšem neznamená, že film díky tomu působí plně věrohodně. Reálie tajných služeb a úlisně tajnůstkářské vystupování jejich agentů je vykresleno působivě, s řadou pozoruhodných drobností (šifrovaná komunikace po telefonu), to samé platí o praktikách výcvikového střediska volavek. Zůstává tu však problém s uvěřitelností toho, jak rychle se bývalá baletka přerodí v profesionální a dokonale sebejistou agentku schopnou mazaně manipulovat i s ostřílenými nadřízenými a hrát to na několik stran najednou, a to přesto, že je tomuto přerodu věnována hodinová expozice (z celkem dvou a čtvrt hodinového filmu) a že Jennifer Lawrence zvládá uhrát tuto roli zcela přirozeně levou zadní. A další problém je v ději a stylu vyprávění.
Druhá polovina snímku je totiž založená na tom, že Nathaniel hned z kraje odhalí Dominičinu skutečnou identitu a povolání a oba spolu nadále komunikují s vyloženými kartami, přičemž až do konce filmu není jasné, jestli Dominika jen svérázně plní zadaný úkol, nebo tak činí v zájmu nějaké vlastní agendy, a její skutečné motivace se divák dozví opravdu až k závěru. Do té doby je tudíž místy záhadou, proč dělá to, co dělá, a hlavně když jsou její motivace konečně odhaleny, tak se chování i jednání mnoha postav zpětně ukáže jako poněkud naivní a hloupé. Nejen v případě Nathaniela a Dominičina strýce, ale i samotné Dominiky, u níž lze jen stěží uvěřit tomu, že jí nejisté dosažení jejího cíle stálo za všechno to mučení a riskování života.
Z Rudé volavky jsou znát ambice o natočení brutálně syrového filmu z krutého světa mezinárodní špionáže, který upřednostňuje temnou psychologickou realističnost před stylizovanou akční zábavou, leč jeho děj tomuto záměru úplně neodpovídá, protože při své spletitosti není napsaný dostatečně sofistikovaně a propracovaně na to, aby působil věrohodně. Výsledný dojem z filmu je z hlediska diváckého zážitku přesto silně intenzivní, a to zejména díky hereckým výkonům, hutné atmosféře a několika drásavým scénám zažírajícím se hluboko pod kůži.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]