Kdo už nějaké filmy se scénářem od Sorkina viděl, tak ví, že ten člověk neumí být stručný – jeho scénáře jsou spletité, chytré a neobyčejně komplexní a dialogy jsou tak hbité a netriviální, že by se možná chtělo říct, že takhle rychle a přitom s takovou intelektuální sofistikovaností a vybroušeností slovního projevu nikdo ve skutečnosti mluvit nemůže. To je i případ Velké hry, bohaté na bleskové monology hlavní hrdinky, ostré právnické verbální přestřelky a precizně odkoukanou hantýrku zkušených karetních hráčů.
Zároveň Sorkinovi nikdy nestačí pouze rozehrát nějakou situaci – on vás musí zasvětit do každého jejího detailu, popsat každou drobnost a vysvětlit všechny souvislosti, tudíž vzduchem neustále létají jména, odkazy, narážky, vysvětlivky a odborné pokerové termíny, přičemž nedávat byť jen na pár vteřin pozor znamená ochudit se třeba i o několik zásadních informací a ztratit nit.
Přitom ale není potřeba rozumět pokeru nebo znát jeho pravidla – znalost je sice trošičku výhodou, leč k pochopení děje a scén, v nichž se poker hraje, není nezbytná, a když je třeba z dramatických důvodů potřeba znát nějaký technický výraz nebo který z hráčů má jakou karetní kombinaci, tak to film střelhbitě vysvětlí, aby nikdo nezůstal ochuzen.
Příběh pozůstává ze dvou částí, kdy v jedné je Molly Bloom (Jessica Chastain) zadržena policií, najde si právníka (Idris Elba) a připravuje se s ním na soudní proces, zatímco v té druhé sledujeme za neustálého Mollyina vyprávění její život předtím – dospívání s náročným otcem (Kevin Costner), konec sjezdařské kariéry a zejména pak její vzestup od sekretářky po „princeznu pokeru“, kdy pořádala turnaje pro filmové hvězdy, celebrity, milionáře a nevědomky i pro ruskou mafii. Obě linie jsou vyprávěny současně, na přeskáčku.
Sledovat přitom hrdinčiny plamenné slovní výměny s jejím právníkem je o něco zajímavější než vidět ji opakovaně shánět bohaté hráče, vábit je na luxusní pití a odhalené dekolty, vyplácet jim žetony a neochotně se s nimi vybavovat, u čehož se snímek neubrání občasným únavným repeticím (i když občas to někdo hodně oživí, třeba hráč, který kvůli nedostatku hotovosti přinese do zástavy pravého Moneta, a podobné legrační postavičky, včetně několika známých herců ve vedlejších roličkách).
Na rozdíl od „geniálních lidských hyen“ Jobse a Zuckerberga Velká hra sice také vykresluje Molly jako ambiciózní, mimořádně nadanou a místy dost vypočítavou osobu, avšak zároveň jako osobu morálně čistou a empatickou, která by se raději obětovala a šla do vězení, než aby kvůli ní trpěly rodiny jejích klientů. Jako dobrosrdečnou ženu, které se protiví lhaní i nečestnost, zachování dobrého jména je pro ni vším, a která neprovedla nic horšího, než co dělají běžná kasina zcela standardně.
Její právník je zas férový chlap bez poskvrnky, ctihodný bojovník za spravedlnost a vzorný otec. Vnitřní pohnutky hlavní hrdinky, její motivace i touhu po moci zas osvětlují nejen flashbacky, ale i postava jejího otce-psychologa. Vůbec jde o film naditý vzdělanými, prudce inteligentními jedinci a naprostými profesionály ve svém oboru, což je pro Sorkina také specialitka, ale kromě toho tentokrát ani nelze pochybovat o jejich morálním kompasu.
Navíc je potěšující, že Aaron Sorkin se osvědčil i jako režisér, který má cit pro přehledné vyprávění i poměrně zapeklitého příběhu, všechny technické aspekty filmu, režijní postupy, vedení herců i schopnost udržet kvapný rytmus konzistentní po téměř dvě a půl hodiny dokonale v malíčku, a to dokonce do té míry, že to činí Velkou hru jedním z nejsilnějších režijních debutů za poměrně dlouhou dobu. Jessica Chastain je výborná a klidně by celý film utáhla sama, Idris Elba je jí však vítaným a neméně skvělým spoluhráčem. Společně jsou pro Sorkina jako dvě esa na ruce a Sorkin zatraceně dobře ví, jak se tahle hra hraje.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
