Začíná to už nevěrohodnou výchozí situací, kdy domácnost se sedmi sestrami není po tak dlouhé době vůbec odhalena, zvlášť když jsou všichni lidé ve městě pečlivě kontrolováni (každý občan nosí na zápěstí náramek s osobními daty), a někomu z nějakého úřadu přece muselo být podezřelé, kolik se v bytě, v němž oficiálně žije jen jeden starý pán a jeho vnučka, spotřebuje potravin, vody, či hygienických potřeb. Podobně děravé a nedomyšlené je ale ve filmu skoro všechno. Proč dědeček vyrábí svým vnučkám identické kopie náramku jedné z nich, aby každá měla vlastní, když by si ho klidně mohly jen půjčovat? Odpověď – protože scénáristé to prostě takhle potřebovali. Podobně je to s chováním postav, motivacemi záporáků k jejich činům a s některými dějovými zvraty, které svou nesmyslností a někdy až přirozenou hloupostí posouvají celý film do kategorie akčního béčka.

 

Brát proto film 7 životů jako akční béčko je mnohem lepší varianta než ho brát jakkoli vážně, už jen proto, že akční sekvence jsou na celém filmu tím nejlepším, a to ani nejsou bůhvíjak skvělé. Respektive tím nejlepším je možná spíš herecký výkon Noomi Rapace v hlavní sedmi-roli, která skutečně dokázala zahrát každou ze sester podstatně jinak a každé vtisknout jinou osobnost (byť poměrně plochou). Nedostatečná expozice hlavních hrdinek nicméně způsobuje, že si hlavně ze začátku budete sestry beztak plést mezi sebou, a až postupem času pořádně doceníte, jak přesná je Noomi Rapace ve svém náročném výkonu, zahrnujícím reagování na sebe sama, sedm různých vyjadřování emocí, bojové choreografie i nahotu. Na druhou stranu o nějaké sympatičnosti kterékoli ze sester nemůže být příliš řeč, neb dlouholeté schovávání ve sdíleném úkrytu z nich udělalo ve většině případů frustrované semetriky na prášcích nebo tiché podivínky. A herecké výkony téměř všech ostatních herců se už za chvalitebné označit nedají.