Anna Alexandrovna Barkovová byla ruská básnířka a novinářka, která žila v letech 1901 až 1976, a coby osoba režimem natřikrát odsouzená k mnohaletým odnětím svobody strávila přes dvacet let svého života v pracovních táborech nebo ve vyhnanství. Jejím osudem se zabývá český film režisérky a scenáristky Marty Novákové 8 hlav šílenství.
Marta Nováková natočila svůj absolventský film na FAMU s názvem Marta již před jedenácti lety a 8 hlav šílenství je její první autorský počin od té doby. Na snímku údajně pracovala devět let, přičemž značnou část té doby zabrala pečlivá příprava, zahrnující mimo jiné i cestování po Sibiři a po stopách pracovních táborů Gulagu a studium dobových dokumentů. A do hlavní role obsadila zpěvačku Anetu Langerovou.
Titulních 8 hlav šílenství jednak odkazuje na název jedné z povídek, kterou Anna Barkovová napsala, a zároveň na osm kapitol, do nichž je film na přeskáčku řazen. Na přeskáčku znamená, že film začíná první cestou Anny do pracovního tábora, pokračuje jejím dětstvím, a i nadále se vyvíjí podobně nelineárně. Jinak je snímek inzerován jako „průřez šíleným 20. stoletím v Rusku a SSSR“ a jako „netradiční životopis“, přičemž slovo „netradiční“ je ještě hodně slabé slovo pro popis filmu, jenž svou formou připomíná spíš dekonstrukci životopisu a balancuje na hraně uměleckého experimentu, který je místy opravdu hodně divný a bizarní.
Například s obdobím, kdy Barkovová žila nějakou dobu na Ukrajině, se film vypořádal takto: Vidíme několik sedláků sešlapávat v jámě kravské výkaly a slámu a poté jsme svědky jejich hodování po skončené práci, završeném záběrem na prázdný stůl a opilého Ukrajince. Pak Anna vykoukne z okna chaloupky a vysvětlí, že žila nějakou dobu na Ukrajině, a že ti sedláci sešlapávali z výkalů a slámy hmotu, z níž se dřív stavěla obydlí. Následuje záběr zpět na toho opilého Ukrajince a z nebe najednou spadne asi tucet dřevěných kyjů, podobně jako v ruském Mrazíkovi. Konec scény.
Nebo tahle pasáž z pobytu v pracovním táboře. Nějaká žena-vězenkyně si dovolí postěžovat si na kvalitu jídla, načež je seřvána bachařem a dopadne to s ní špatně. Nato se ozve hlas hlavní hrdinky: „Ale já to takhle nechci,“ a celá scéna se přetočí zpátky na začátek před okamžik, kdy si ta žena začala stěžovat. Pak se ta samá scéna odehraje znovu a trochu jinak, nicméně pro tu ženu to opět nedopadne dobře. Takže hlavní hrdinka znovu zahlásí: „Ale já to takhle nechci,“ a scéna se přetočí ještě jednou. Napotřetí je ta scéna ovšem ve svém průběhu utnuta, takže se divák nedozví, jak skončila. Něco podobného jsem naposledy viděl u Hanekeho ve Funny Games USA a tady to působí o dost divněji.
V některých scénách se Anna pohybuje ve výrazně stylizovaném barevném prostředí připomínajícím omalovánky. Typicky třeba sedí v parku na lavičce a za ní se tyčí Kreml s rudými prapory, přičemž ta lavička je jenom namalovaná a ten Kreml je také jenom namalovaný. Místy tahle naivní a dětská stylizace vytváří zajímavý kontrast s ponurým a traumatizujícím děním v pracovním táboře (hlad a zima, ponižování nahých žen, znásilňování a podobně), jindy to působí jako důsledek kompromisu vzešlého z nedostatku finančních prostředků.
U některých pasáží je zjevné, že představují něčí sen, představu, či halucinaci, u některých to tak zjevné není. Řada scén má patrně nějaký metaforický přesah, jehož význam nicméně není zřejmý. Občas se hlavní hrdinka podívá přímo do kamery a promlouvá k divákům, jindy zas vede rozhovory sama se sebou. Ve spoustě momentů se režisérka Marta Nováková evidentně vyjadřuje k ruské a sovětské historii a kultuře 20. století a různými prostředky na obojí odkazuje, leč dělá tak velmi nahodile a hlavně naprosto neuchopitelně pro každého, kdo se v těchto oborech nějak detailněji nevyzná – mít o nich základní povědomí nestačí.
Hlavní problém je ale v tom, že skoro celý film drží pohromadě pouze jako náhodný sled různých režijních, scenáristických a uměleckých záměrů, jako je ten se spadlými kyji nebo ten se skokem v čase zpět. Viz také:
- Aneta Langerová hraje postavu Anny od třinácti do zhruba padesáti let, přičemž není v obličeji vůbec nijak maskovaná. Vidět ji hrát třináctiletou holčičku s obrovskou mašlí ve vlasech je docela strašidelný zážitek. Hraje mimochodem velmi špatně, je strašlivě toporná a po většinu času jen vrhá zachmuřené pohledy.
- Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny mnohasekundovým černočerným předělem, jenž je doprovázen pokaždé tím samým kusem hudby. Už napoprvé je to dost otravné a k nepřežití a s každým dalším opakováním se tento dojem jen prohlubuje.
- Hudba je obecně také hrozná. Několik málo motivů se kolovrátkově opakuje do zblbnutí a dvě zpívané písničky nejsou o moc lepší – jednu z nich třeba zpívá v ženském rodě muž.
- Pavel Zedníček hraje velmi okrajovou vedlejší roli chlapíka, o němž je řečeno, že možná disponuje nějakými nadpřirozenými schopnostmi. V jedné scéně se baví s Annou, pak s nějakým důstojníkem a pak z filmu zmizí. V závěrečných titulcích se jeho postava jmenuje „Ďábel“.
- Rozhovor Ďábla s tím důstojníkem je prokládán záběry s podobiznami nějakých mužů, které vám ale vůbec nic neřeknou, pokud je neznáte. Jeden z nich je např. Felix Dzeržinskij, zakladatel ruské Čeky, z níž se později stala KGB. Což je důležitá informace i pro scénu, v níž Anna sedí v parku, pojmenovaném po tomto pánovi.
- V jedné scéně, snímané skrz dveřní kukátko, zaklepe Anna u někoho na dveře a otevře jí živá rodina a animovaný pes. Vůbec se nedozvíte, co je to za rodinu.
- V jiné scéně telefonuje Stalin Anně přímo do pracovního tábora a ptá se, jak se jí daří.
- V poslední kapitole je postava Anny odsunuta na hodně vedlejší kolej a film najednou upne svou pozornost na úplně jinou vězenkyni a začne vyprávět její příběh.
- Anna (která byla lesba) se v pracovním táboře osudově zakouká do jiné vězenkyně (Zuzana Fialová). Obě ženy po sobě vrhají významné pohledy a ke konci filmu mají dokonce líbací scénu, ale vůbec není patrné, jestli ta žena není třeba jen výplodem Anniny představivosti.
- Závěr filmu se odehrává v kreslené Moskvě v roce 2084, kde má Anna postavené mauzoleum a lidé jí tam chodí pokládat květiny, čemuž se Anna směje ze záhrobí šíleným hysterickým smíchem.
Pochopitelně není vysvětleno, proč je nějaká postava ve filmu označená jako Ďábel, jestli ten Stalinův telefonát není jen výplodem Anniny fantazie a jaký to má smysl, že Annu v jednu chvíli vidíme sedět v parku pojmenovaném po Felixovi Dzeržinském, to všechno si musíte domyslet sami a vymýšlet si pro to různé významy a interpretace. Nejvěcnější je nakonec na celém filmu úvodní prolog, v němž je několika titulky stručně shrnut Annin životopis, protože ve zbytku snímku se toho o Anně Barkovové už moc nového nedozvíte. Výjimku tvoří ukázky z jejích básní, jimiž je film průběžně prokládán. Některé dokonce zazní i více než jednou.
Filmu rozhodně nechybí velké ambice a snaha o vytvoření něčeho jiného, než na co jsou diváci běžně zvyklí, leč na zmateném, šíleném a místy až surrealistickém výsledku se to projevuje dost zvláštně. Hromada okamžiků je nechtěně legrační, okázalé neherectví Anety Langerové zabíjí jakékoli potenciálně emocionálně silné scény, jiná místa působí až absurdně a jindy zas křečovitě a celé to dohromady skládá pseudoumělecký a nesoudržný paskvil, jehož koncept se Martě Novákové zoufale rozpadl pod rukama. Nanejvýš je možné, že někoho 8 hlav šílenství hodně osloví pro svou svébytnost a jinakost, nebo že si na ní někdo hodně zábavně ujede coby na bizarním úletu, ale zdařilý film to není ani náhodou. Je to škoda, neboť potenciál i originální tvůrčí vize by se tu jistě našly, leč jejich zpracování je vyloženě otřesné.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]