Poslední, sedmou epizodu sedmé řady režíroval Jeremy Podeswa a scénář opět pochází od hlavních tvůrců seriálu Davida Benioffa a D.B. Weisse. Název epizody se zcela logicky vztahuje k rodům Targaryenů a Starků (v minulosti už takto v názvech dílů rody figurovaly dvakrát). Po minulé epizodě, která byla událostmi nabitá až ke zmatečnosti a zbrklosti, poslední a doposud ze všech odvysílaných epizod seriálu nejdelší (díl má 80 minut) zvolňuje tempo a s konečnou platností spojuje další dějové linie a připravuje půdu pro osmou a poslední řadu seriálu Hra o trůny. Tento díl by se velmi snadno mohl stát banální a předvídatelnou epizodkou událostí, které už byly očekávány po celé řady dříve. Rovněž nastolený status quo do další řady už jako takový není tak zajímavý, jako byly finálové díly předchozích řad. Přesto se díky skvělému scénáři a režii, které zvolily velmi zajímavou formu, jedná o výbornou epizodu.
Klíčovou částí této epizody je, jak už bylo naznačeno, vyjednávání o příměří mezi Daenerys a Cersei. Zcela poprvé vidíme místo zvané Dračí jáma, kde byli v minulosti chováni draci Targaryenů. Je sice pěkné, že se tato část natáčela ve skutečném římském amfiteátru, nicméně aréna je v porovnání s popisem v knihách příliš malá, aby se do ní draci vešli a jde tedy o další odchylku od knižní předlohy. Samotné vyjednávání je pak vyložená pastva pro fanoušky, protože se zde objevuje, pokud dobře počítám, celkem sedmnáct důležitých postav. Demonstrace hrozby armády mrtvých je také dostatečně působivá a je vidět, že tvůrci na zpracování mrtvých zapracovali.
Během této nejdůležitější linie se dočkáme mnoha setkání a rozhovorů, z nichž na některé se čekalo už od první sezóny. Dost prostoru zde má tradiční odlehčující element v podobě Bronna (Jerome Flynn), ale klíčová je zde kromě Cersei, Daenerys a Jona hlavně úloha Tyriona (Peter Dinklage), Jaimeho (Nikolaj Coster Waldau) a překvapivě i Ohaře (Rory McCann) a Hory (Hafþór Júlíus Björnsson). Své si v této epizodě odbude i Theon Greyjoy (Alfie Allen), kterému se už jistě dostává nekonečné řady memů. Aniž bychom zde chtěli spoilerovat, musím říct, že upřímnost, nebo naopak proradnost jistých postav je už v seriálu tradiční a neměla by nás překvapovat, a přitom je zpracovaná nově a neotřele. Za toto pojetí tvůrcům tleskám a vidím je i v dalších liniích tohoto dílu.
Další linií je dění na Zimohradu, kde se konečně ukáže, co má Petyr Baelish (Aidan Gillen) za lubem a jak do jeho plánů zapadají dcery Eddarda Starka. I tato linie je zpracována na jednu stranu pro seriál tradičně, zároveň však trochu jinak a vyústění mě velmi potěšilo. Z dalších událostí na Severu lze jmenovat další potvrzení rodinné příslušnosti Jona Sněha, tentokrát tak, aby to už pochopili i ti, pro koho jsou jména ve Hře o trůny španělská vesnice. Na druhou stranu i přes absenci opravdu velkých překvapení je to celé zamícháno v takovém koktejlu, který prostě nenudí. Ve scénách ze Zimohradu svou předchozí absenci dokonale vynahrazuje Tříoká vrána Bran Stark (Isaac Hempstead Wright). A koneckonců poslední jsou události na Zdi. K tomu lze dodat, že i tato linie je po vzoru ostatních linií zpracována tradičně, a přitom s novým švihem (a chtělo by se říci novým ohněm), která i dlouho očekávanou událost dokáže udělat dostatečně zajímavě. V celkovém zhodnocení je finále sedmé řady Hry o trůny velice bohaté, třebaže (až na dvě důležité výjimky) bez bojových scén. Všechny dějové linie alespoň za mě provází motto „tradiční a přitom neotřelé“. Tento přístup z potenciálně nezajímavé epizody činí naopak velice zajímavou. Otevírá také několik dějových cest, které nás udrží v napětí a natěšení na závěrečnou řadu, nejde sice o žádný neočekávaný cliffhanger, i tak mám ale za to, že se na osmou sérii, ať už bude jakkoli zpožděná, nezapomene.
