Vhodnější označení než "přehlídka" či dokonce "festival" je cross-promotion, protože to je hlavní funkcí obou akcí. Společnost Film Europe namísto nasazení klubových titulů v průběhu celého roku raději určí zakoupeným titulům od sebe nepříliš vzdálené datum premiéry, aby bylo možné uvedení v rámci akce. Na tu si zajde publikum spíš, kina nasadí i snímky, které by jinak nenaprogramovala, protože díky prezentaci Scandi/Be2Can jako události mají celorepublikové mediální pokrytí i propagaci, z které těží. Nejenom že na plátně jsou k vidění novinky (Královna Kristýna, Poslední král, Pyroman, Kluci...), podpoří se i vydání nosiče pro domácí kino (Komuna na DVD), upozorní se na VOD platformy i na placené televizní kanály (Film Europe Channel, Festival Cinema Channel), které vysílají snímky z loňské či předloňské "přehlídky".
Chytře vymyšlený marketing, chtělo by se cynicky vytknout. Kritizovat, že dramaturgie v podstatě neexistuje (premiéry, na které zakoupila Film Europe práva + povšechná, žánrově vymezená sekce, na kterou by mohlo slyšet mainstreamovější publikum). Povzdechnout si, že absentující dramaturgii ("oslava bohatosti, univerzálnosti a životaschopnosti" by Vladimíra Justa... zahřála u srdíčka) nezachraňují ani jinak zdařilé studie v sympaticky dvojjazyčném Festivalovém průvodci. To všechno "by se chtělo", znamenalo by to ovšem ignorovat proměnu celého prostředí a distribuční, propagační a promítací praxe i návyků publika. Film Europe se jako jedna z mála společností, pokud ne jako vůbec jediná, přizpůsobila tomu, že film nerovná se jenom kino, ale i streamování na netu či zhlédnutí z nosiče, a ústup "klubovek" z programu kin lze na chvíli zvrátit vytvořením (mediálně konstruované) události. Zpřesňující nálepka "cross-promotion" by proto neměla být vnímána jako negativní. A jak jsou na tom samotné filmy? Jsou, justovsky napsáno, fakt dobré?
Chytře vymyšlený marketing, chtělo by se cynicky vytknout. Kritizovat, že dramaturgie v podstatě neexistuje (premiéry, na které zakoupila Film Europe práva + povšechná, žánrově vymezená sekce, na kterou by mohlo slyšet mainstreamovější publikum). Povzdechnout si, že absentující dramaturgii ("oslava bohatosti, univerzálnosti a životaschopnosti" by Vladimíra Justa... zahřála u srdíčka) nezachraňují ani jinak zdařilé studie v sympaticky dvojjazyčném Festivalovém průvodci. To všechno "by se chtělo", znamenalo by to ovšem ignorovat proměnu celého prostředí a distribuční, propagační a promítací praxe i návyků publika. Film Europe se jako jedna z mála společností, pokud ne jako vůbec jediná, přizpůsobila tomu, že film nerovná se jenom kino, ale i streamování na netu či zhlédnutí z nosiče, a ústup "klubovek" z programu kin lze na chvíli zvrátit vytvořením (mediálně konstruované) události. Zpřesňující nálepka "cross-promotion" by proto neměla být vnímána jako negativní. A jak jsou na tom samotné filmy? Jsou, justovsky napsáno, fakt dobré?
Královna Kristýna (v kinech od: 19. 1. 2017)
Královna Kristýna vyloženě zavdává k auteurskému výkladu, který by stvrzoval klišé o tvůrci, jenž se koprodukčním nástrahám navzdory dokázal "otisknout" do výsledného díla. Historickou biografii, mapující především jednu dekádu v životě titulní panovnice, režíroval Mika Kaurismäki, bratr slavnějšího finského filmaře Akiho Kaurismäkiho. Jeho novinka překvapí každého, kdo od prvního jmenovaného viděl jeho debut Lhář, ve kterém vyprávěl o věčně zadluženém, neustále se beznadějně zamilovávajícím dvacetnicotníkovi neschopném přetavit svá slova v činy, či Zombie a vlak duchů, ve kterém se věnoval taktéž na okraji společnosti stojícím baskytaristovi se slabostí pro alkohol. Kristýna jako kdyby se těmto typům postav - společenským vyvrhelům - vzdalovala, protože se už v šesti letech stala královnou, ale přes odlišné postavení k nim má nakonec blízko, protože svými postoji a jednáním pobuřovala spoustu lidí. Díky její chlapecké výchově, lesbické orientaci, dopisováním i setkáním s filozofickými mysliteli tehdejší doby, snaze o vzdělanost plebsu i pánskému dvoru nelibým mírovým řešením je nakonec další kaurismäkiovsky nonkomformní osobou. Problém je, že tato konvence bořící "hrdinka" je v naprosto konvenčním snímku, což se o francouzskou novou vlnou inspirovaném Lháři či verismem lízlé fikční observaci Zombie a vlak duchů napsat nedalo. Tradiční způsob výstavby vyprávění, snahu o srozumitelnost a přehlednost i nevystupování z norem současné historické epiky lze vysvětlit jako přizpůsobení se požadavkům na divácky vstřícnou a zároveň poučnou evropskou koprodukci. (Královnu Kristýnu zaštítila Kanada, Švédsko, Francie, Německo a Finsko. V posledních dvou uvedených zemích se i natáčelo, ale mnohými komentátory a komentátorkami vytýkaná chabá výprava je znát.) V tomto europudingu se znatelnou americko-kanadskou stopou (scenáristické duo Linda Gaboriau a Michael Marc Bouchard) nechybí tolik oblíbené intrikaření na dvoře či kontroverzní scény jako lesbický sex na Codexu gigas.
To vše a mnohé další je ale již dávno povinnou výbavou quality TV z politického prostředí či zasazených do určité historické etapy, a tak atraktivní prvky spolu s pouhým nadhozením řady motivů a témat působí jako kalkul pro zisk dotací i grantů a pro následné zacílení široké divácké základny. Zvlášť když snímek přitakává konspiračním teoriím (René Descarters byl otráven!) a myšlenky filozofů popularizuje tak nešťastně, až působí jako jejich vulgarizace: může být rozum a chtíč v opozici natrvalo? A chtělo by se dodat: ...a auteur a (ko)produkční ambice? Myslím (= tedy jsem), že ne, Královna Kristýna ukazuje jejich symbiózu, která asi nebude zcela uspokojivá ani pro jednu stranu. (6/10)
Česká upoutávka na film Královna Kristýna (2016).
Komuna (v kinech od: 2. 6. 2016, na DVD od: 1. 2. 2017)
Thomas Vinterberg rád nahlíží do uzavřených společenství, která s ironickou až sarkastickou potměšilostí dekonstruuje. Ve svých prvních filmech (Největší hrdinové, Rodinná oslava) se zaměřil na institut rodičovství, respektive rodinu s problematickou otcovskou figurou (vězeň postaven před nečekané otcovství je nucen se s novou rolí popasovat; široká rodina se na oslavě otcových narozenin musí vypořádat s obviněním otce ze zneužívání). Po hře s westernovými vzorci Můj miláček ráže 6,65, ve které komentoval násilí mladistvých na příkladu spolku pacifistů se zálibou ve zbraních, se znovu věnoval rodinným vztahům. Submarino je variací Největších hrdinnů - jeden bratr pečuje po smrti matky o syna, druhý bratr se vrací z vězení, oba se vyrovnávají s dávným traumatem. Když se muž vrací domů je komediální revizí Rodinné oslavy - syn zjišťuje, že otec považovaný za mrtvého žije a vrací se do města. Následný mistrovský Hon výchozí situaci Rodinné oslavy staví na hlavu: dítě obviní pedagoga z pedofilie a ten je za to vypovězen z vesnické komunity se svými vlastními vstupními rituály a pravidly, aniž by však obviněný daný čin spáchal.
Komuna, následující po dobovém melodramatu Daleko od hlučícího davu o genderových zvyklostech a jejich narušování, vzbuzuje otázku, jak se Vinterberg s rozpadem komun...ity vypořádá tentokrát. Více (vesnice - Hon, město - Když se muž vrací domů) či méně (otec a syn - Největší hrdinové, rodina - Rodinná oslava, skupina chlapců - Můj miláček ráže 6,65, dva bratři - Submarino) velké společenské uspořádání Vinterbergovy vždy sloužilo k odhalení vztahů mezi několika jednotlivci. Opomíjí proto vedlejší postavy, jejichž funkcí je vytvořit paralelu k manželskému páru, případně komuně jako sociální bublině: dcera kvůli radovánkám s přítelem ignoruje matčino televizní hlášení o podobně nefunkční dystopii Rudých Khmerů, nemocný kluk má také omezenou životnost atd.
Titulní komuna sice je označením pro skupinu osob vyznávající alternativní způsob života, ale ve filmu nakonec slouží jenom jako záminka ke scénám z rozpadajícího se manželského života, které jsou přes strojenost mluvy všech zúčastněných i předvídatelnost konfliktu nesmírně působivé díky hereckému výkonu Trine Dyrnholm. Komuna není líbivé retro, přestože by se tak mohla na základě první odlehčené poloviny s komediálními montážemi a dobovými songy i vintage kostýmy jevit. Naopak ve druhé polovině ukazuje, že odkaz života šedesátkových květinových dětí v sedmdesátých letech naráží, protože je nepřenositelný. (8/10)
To vše a mnohé další je ale již dávno povinnou výbavou quality TV z politického prostředí či zasazených do určité historické etapy, a tak atraktivní prvky spolu s pouhým nadhozením řady motivů a témat působí jako kalkul pro zisk dotací i grantů a pro následné zacílení široké divácké základny. Zvlášť když snímek přitakává konspiračním teoriím (René Descarters byl otráven!) a myšlenky filozofů popularizuje tak nešťastně, až působí jako jejich vulgarizace: může být rozum a chtíč v opozici natrvalo? A chtělo by se dodat: ...a auteur a (ko)produkční ambice? Myslím (= tedy jsem), že ne, Královna Kristýna ukazuje jejich symbiózu, která asi nebude zcela uspokojivá ani pro jednu stranu. (6/10)
Komuna (v kinech od: 2. 6. 2016, na DVD od: 1. 2. 2017)
Thomas Vinterberg rád nahlíží do uzavřených společenství, která s ironickou až sarkastickou potměšilostí dekonstruuje. Ve svých prvních filmech (Největší hrdinové, Rodinná oslava) se zaměřil na institut rodičovství, respektive rodinu s problematickou otcovskou figurou (vězeň postaven před nečekané otcovství je nucen se s novou rolí popasovat; široká rodina se na oslavě otcových narozenin musí vypořádat s obviněním otce ze zneužívání). Po hře s westernovými vzorci Můj miláček ráže 6,65, ve které komentoval násilí mladistvých na příkladu spolku pacifistů se zálibou ve zbraních, se znovu věnoval rodinným vztahům. Submarino je variací Největších hrdinnů - jeden bratr pečuje po smrti matky o syna, druhý bratr se vrací z vězení, oba se vyrovnávají s dávným traumatem. Když se muž vrací domů je komediální revizí Rodinné oslavy - syn zjišťuje, že otec považovaný za mrtvého žije a vrací se do města. Následný mistrovský Hon výchozí situaci Rodinné oslavy staví na hlavu: dítě obviní pedagoga z pedofilie a ten je za to vypovězen z vesnické komunity se svými vlastními vstupními rituály a pravidly, aniž by však obviněný daný čin spáchal.Komuna, následující po dobovém melodramatu Daleko od hlučícího davu o genderových zvyklostech a jejich narušování, vzbuzuje otázku, jak se Vinterberg s rozpadem komun...ity vypořádá tentokrát. Více (vesnice - Hon, město - Když se muž vrací domů) či méně (otec a syn - Největší hrdinové, rodina - Rodinná oslava, skupina chlapců - Můj miláček ráže 6,65, dva bratři - Submarino) velké společenské uspořádání Vinterbergovy vždy sloužilo k odhalení vztahů mezi několika jednotlivci. Opomíjí proto vedlejší postavy, jejichž funkcí je vytvořit paralelu k manželskému páru, případně komuně jako sociální bublině: dcera kvůli radovánkám s přítelem ignoruje matčino televizní hlášení o podobně nefunkční dystopii Rudých Khmerů, nemocný kluk má také omezenou životnost atd.
Titulní komuna sice je označením pro skupinu osob vyznávající alternativní způsob života, ale ve filmu nakonec slouží jenom jako záminka ke scénám z rozpadajícího se manželského života, které jsou přes strojenost mluvy všech zúčastněných i předvídatelnost konfliktu nesmírně působivé díky hereckému výkonu Trine Dyrnholm. Komuna není líbivé retro, přestože by se tak mohla na základě první odlehčené poloviny s komediálními montážemi a dobovými songy i vintage kostýmy jevit. Naopak ve druhé polovině ukazuje, že odkaz života šedesátkových květinových dětí v sedmdesátých letech naráží, protože je nepřenositelný. (8/10)
Poslední král (v kinech od: 19. 1. 2017)
Královně Kristýně mohou někteří vytýkat, že je ukázkovým příkladem europudingu. Dostává alespoň určitým základním náležitostem spojeným s tímto typem děl. Poslední král sliboval žánrovku hollywoodského stylu, a to nejenom svou upoutávkou, ale i značkou režiséra Nilse Gaupa, který se specializuje na výpravné historické snímky, v nichž je poučný rozměr o minulosti záminkou k přívalu žánrových atrakcí. Ústřední atrakcí má být lyžování, kdy někdo před někým ujíždí či někoho pronásleduje, a tak je patrná určitá návaznost na tzv. chase films z dob kinematografie atrakcí. "Honičkové bijáky" ovšem byly jednak krátkometrážní (a tak nehrozilo, že jejich příval bude jako zde ubíjející), jednak v nich byla na prvním místě přehlednost a srozumitelnost (zde kalena distancovaným rámováním a splýváním postav kvůli kostýmům, orientaci aspoň mírně suplují postsynchrony).
Především se nesnažily vyprávět a měly ujasněno, na koho cílí. Selhání i v těchto ohledech překvapí zvlášť u Nilse Gaupa, protože při nahlédnutí do jeho filmografie se zdá, že ví, komu jsou jeho snímky určeny (počiny pro děti i mládež - Stopař, Trosečníci, Cesta za Vánoční hvězdou - a pro dospělé publikum - Hlava nad vodou, Tašunga, Vzpoura v Kautokeinu). Poslední král jako kdyby se snažil oslovit dvě různé cílovky, ale výsledkem je tonálně značně nevyrovnaná podívaná, ve které komediální scénky o dvou mužích a nemluvněti střídá explicitní vraždění matek s dětmi. A co hůř, celé to je špatně odvyprávěné. Nejde ani o to, že se používá osvědčených vzorců, které jsou snadno předvídatelné (i bez znalosti historického pozadí). Jde o špatnou výstavbu, kdy jsou nám protagonisté představeni in medias res, aniž bychom si k nim mohli nejenom utvořit vztah, ale i se zorientovat v dění s intrikujícími antagonisty. Pokud jsou atrakce ubíjející, vyprávění vede leda k apatii. (4/10)
Česká upoutávka na film Poslední král (2016)
Pyroman (v kinech od: 26. 1. 2017)
Thriller Pyroman zavdává k různým přirovnáním či srovnáním. Byl natočen podle skutečné události, která se stala na konci 70. let na jihu Norska, a pojednává o osamělém a inteligentním muži, který na své sociální vyloučení reaguje zakládáním ohňů, přestože je sám hasičem. Nabízí se paralela s Olgou Hepnarovou, respektive podobně výpravnou dobovkou s komplikovanou ústřední postavou Já, Olga Hepnarová. Dlouhometrážní prvotina Tomáše Weinreba a Petra Kazdy stejně jako poslední film Erika Skjoldbjærga vypráví o skutečné události, aniž by docházelo k jejímu exploatování, a skrz příběh o době minulé vypovídají o extremistických jedincích (a "jedinkách") současnosti. Liší se způsob, jakým oba snímky vypráví. Zatímco "Hepnarka" lavíruje mezi narací uměleckého filmu (nekomunikativnost, nejednoznačnost, určité autorské gesto) a parametrickou narací (styl se osamostatňuje od potřeb vyprávění a uskupuje se do samostatných vzorců), Pyroman je mnohem klasičtější.
Rozpálí proto asi fanoušky a fanynky Erika Skjoldbjærga, protože tento thriller o nedostatku komunikace má s kultovním scandi noirem a Skjoldbjærgaovou prvotinou Insomnia společnou pouze morálně nejednoznačnou hlavní postavu. Detektiv, který je zodpovědný za vraždu kolegy, přičemž svědkem byl pronásledovaný vrah vs. hasič, který zakládá požáry, přičemž psychopatologickou poruchu vytuší matka hasiče/pyromana. Konstrukce obou protagonistů a zároveň antagonistů je shodná (střet etiky s morálkou, vliv prostředí na psychiku jedince), ale filmy jsou to odlišné, což je patrné na tom, jak přistupují k titulním duševním poruchám.
Insomnie slouží na jednu stranu k posílení noirových konvencí (zesílená subjektivita), na druhou stranu k žánrovému rozkladu (detektiv a vrah jsou najednou na stejné straně, druhý drží prvního v šachu). Pyromanie je naopak prvek, který je motivován s ohledem na potřeby vyprávění (kauzální vztah: sociální příkoří vede k podpalování věcí) a žánru thrilleru. Víme, že hlavní postava je hasič i pyroman; víme, že jeho matka to tuší a vyšetřovatel nejspíš také; víme, že pyroman hasí své požáry a setkává se s přeživšími - a právě ze střetu těchto několika typů vědění vychází napětí. Film si zároveň svou formou od pyromana udržuje odstup: nejenom distancovanější rámování při scénách podpalování a posilování křiku potenciálních obětí, ale i spočinutí na tvářích blízkých osob (matka, otec, "stalkovaná" žena) a vhledy do jejich mysli (neuskutečněný rozhovor, odehrávající se pouze v mysli, mezi otcem a synem v kuchyni). Pyroman je významově banální (dostatečná komunikace a pevné rodinné vztahy by vše vyřešily), ale to nevadí, protože na rozdíl od Insomnie není ambivalentní žánrovou dekonstrukcí, nýbrž žánrově a vypravěčsky precizní moralitou. (8/10)
Královně Kristýně mohou někteří vytýkat, že je ukázkovým příkladem europudingu. Dostává alespoň určitým základním náležitostem spojeným s tímto typem děl. Poslední král sliboval žánrovku hollywoodského stylu, a to nejenom svou upoutávkou, ale i značkou režiséra Nilse Gaupa, který se specializuje na výpravné historické snímky, v nichž je poučný rozměr o minulosti záminkou k přívalu žánrových atrakcí. Ústřední atrakcí má být lyžování, kdy někdo před někým ujíždí či někoho pronásleduje, a tak je patrná určitá návaznost na tzv. chase films z dob kinematografie atrakcí. "Honičkové bijáky" ovšem byly jednak krátkometrážní (a tak nehrozilo, že jejich příval bude jako zde ubíjející), jednak v nich byla na prvním místě přehlednost a srozumitelnost (zde kalena distancovaným rámováním a splýváním postav kvůli kostýmům, orientaci aspoň mírně suplují postsynchrony). Především se nesnažily vyprávět a měly ujasněno, na koho cílí. Selhání i v těchto ohledech překvapí zvlášť u Nilse Gaupa, protože při nahlédnutí do jeho filmografie se zdá, že ví, komu jsou jeho snímky určeny (počiny pro děti i mládež - Stopař, Trosečníci, Cesta za Vánoční hvězdou - a pro dospělé publikum - Hlava nad vodou, Tašunga, Vzpoura v Kautokeinu). Poslední král jako kdyby se snažil oslovit dvě různé cílovky, ale výsledkem je tonálně značně nevyrovnaná podívaná, ve které komediální scénky o dvou mužích a nemluvněti střídá explicitní vraždění matek s dětmi. A co hůř, celé to je špatně odvyprávěné. Nejde ani o to, že se používá osvědčených vzorců, které jsou snadno předvídatelné (i bez znalosti historického pozadí). Jde o špatnou výstavbu, kdy jsou nám protagonisté představeni in medias res, aniž bychom si k nim mohli nejenom utvořit vztah, ale i se zorientovat v dění s intrikujícími antagonisty. Pokud jsou atrakce ubíjející, vyprávění vede leda k apatii. (4/10)
Pyroman (v kinech od: 26. 1. 2017)
Thriller Pyroman zavdává k různým přirovnáním či srovnáním. Byl natočen podle skutečné události, která se stala na konci 70. let na jihu Norska, a pojednává o osamělém a inteligentním muži, který na své sociální vyloučení reaguje zakládáním ohňů, přestože je sám hasičem. Nabízí se paralela s Olgou Hepnarovou, respektive podobně výpravnou dobovkou s komplikovanou ústřední postavou Já, Olga Hepnarová. Dlouhometrážní prvotina Tomáše Weinreba a Petra Kazdy stejně jako poslední film Erika Skjoldbjærga vypráví o skutečné události, aniž by docházelo k jejímu exploatování, a skrz příběh o době minulé vypovídají o extremistických jedincích (a "jedinkách") současnosti. Liší se způsob, jakým oba snímky vypráví. Zatímco "Hepnarka" lavíruje mezi narací uměleckého filmu (nekomunikativnost, nejednoznačnost, určité autorské gesto) a parametrickou narací (styl se osamostatňuje od potřeb vyprávění a uskupuje se do samostatných vzorců), Pyroman je mnohem klasičtější. Rozpálí proto asi fanoušky a fanynky Erika Skjoldbjærga, protože tento thriller o nedostatku komunikace má s kultovním scandi noirem a Skjoldbjærgaovou prvotinou Insomnia společnou pouze morálně nejednoznačnou hlavní postavu. Detektiv, který je zodpovědný za vraždu kolegy, přičemž svědkem byl pronásledovaný vrah vs. hasič, který zakládá požáry, přičemž psychopatologickou poruchu vytuší matka hasiče/pyromana. Konstrukce obou protagonistů a zároveň antagonistů je shodná (střet etiky s morálkou, vliv prostředí na psychiku jedince), ale filmy jsou to odlišné, což je patrné na tom, jak přistupují k titulním duševním poruchám.
Insomnie slouží na jednu stranu k posílení noirových konvencí (zesílená subjektivita), na druhou stranu k žánrovému rozkladu (detektiv a vrah jsou najednou na stejné straně, druhý drží prvního v šachu). Pyromanie je naopak prvek, který je motivován s ohledem na potřeby vyprávění (kauzální vztah: sociální příkoří vede k podpalování věcí) a žánru thrilleru. Víme, že hlavní postava je hasič i pyroman; víme, že jeho matka to tuší a vyšetřovatel nejspíš také; víme, že pyroman hasí své požáry a setkává se s přeživšími - a právě ze střetu těchto několika typů vědění vychází napětí. Film si zároveň svou formou od pyromana udržuje odstup: nejenom distancovanější rámování při scénách podpalování a posilování křiku potenciálních obětí, ale i spočinutí na tvářích blízkých osob (matka, otec, "stalkovaná" žena) a vhledy do jejich mysli (neuskutečněný rozhovor, odehrávající se pouze v mysli, mezi otcem a synem v kuchyni). Pyroman je významově banální (dostatečná komunikace a pevné rodinné vztahy by vše vyřešily), ale to nevadí, protože na rozdíl od Insomnie není ambivalentní žánrovou dekonstrukcí, nýbrž žánrově a vypravěčsky precizní moralitou. (8/10)
Kluci (v kinech od: 12. 1. 2017)
Kluci se po festivalovém uvedení - příznačně na queer Mezipatrech - dostávají i do (klubové) kinodistribuce. Režisérka a scenáristka Alexandra-Therese Keining se na genderovou a queer tematiku zaměřuje, jak dokázal již její debut Kyss mig (Líbej mě) o vztahu dvou žen, z nichž jedna je zadaná (se ženou) a druhá zasnoubená (s mužem). Její "druhotina" Kluci podle knižní předlohy Jessicy Schiefauer je o poznání méně konvenčnější než její prvotina, protože se nezabývá pouze lidskou sexualitou, nýbrž i s tím spojenou otázkou genderu. Chce přitom oslovit mnohem mladší publikum, které je ideálně ve věku trojice hlavních postav, řeší svou identitu a má pubertálně zjitřené hormony. Snaha o naladění se na senzualitu a sociální zkušenost náctiletých činí dílo v podstatě nenapadnutelným, protože na některé věci je holt člověk poněkud starý, neprodělává-li změnu pohlaví a nebere-li hormony. Snadno by se dalo kritizovat, že těch víc než sto minut sestává z přehlídky afektů, jelikož každá situace musí být co nejvíc vyhrocená. Nestačí zastrašení slovy, nutná je hrozba zapálením, dialogové náznaky o dokazování si sexuality jsou málo, nesmí chybět pokus o znásilnění. Jednoduché by bylo poukazovat na banalitu použitých metafor, které nejsou moc důmyslné. Je jedno, jestli jde o tu hlavní s dočasnou změnou identit, či tu závěrečnou s rozcestím.
Bylo by pohodlné navážet se do postav (grázl s citlivým srdcem a nevyjasněnou orientací, učitelka tělocviku neschopná zkrotit kluky-šikanátory atd.), které nikdy nepřekročí kategorii typu, či modelovosti situací, do nichž jsou zasazeni/y (jakákoliv scéna, nejvýrazněji asi kritika tělocvikářky, že nedělá svou práci). Nabízelo by se i poukázat na nastavení světa příběhu, ve kterém patriarchát nabývá podoby blízké segregaci na základě genderu. Spílat nad tím, že film o sexuální a genderové identitě - zejména transsexualitě - používá všechny konvence mainstreamového coming-outového narativu z devadesátek. S přihlédnutím k předpokládanému publiku je však na místě napsat: pro školy (základní, střední) dobrý. (6/10)
Česká upoutávka na film Kluci (2016)
O kuřatech a lidech (v kinech od: 14. 1. 2016)
Vedle toho, že je Anders Thomas Jensen velmi plodný scenárista (nejznámější je asi jeho spolupráce se Susanne Bier), je i zavedeným autorem černohumorných podobenství, které si sám píše i režíruje. Alespoň tak se vyprofiloval díky svým posledním třem filmům: Řezníci měli slogan "na chuť lidského masa nikdy nezapomenete", Adamova jablka jsou jobovskou variací s neonacistou a farářem jakožto hlavními postavami a O kuřatech a lidech je jeho zdaleka nejprokovativnějším a nejkomplexnějším počinem. Jensen se v nich navrací k tématu dysfunkční rodiny, jemuž se věnoval již v gangsterce Blikající světla, ale smrt otce stojí na počátku příběhu o tom, kdo jsme a kam směřujeme. A opětovně zde hrají skandinávské špičky a jensenovští stálí Mads Mikkelsen, Nicolas Bro a Nikolaj Lie Kaas, kteří jsou obsazeni podle svého zavedeného typu a kterým se jejich image díky maskám a kostýmům deformuje.
Záleží na míře erudovanosti každého diváka a divačky, protože se nabízí řada různých interpretací (psychoanalytická: co dělat, když superego zemře?; darwinistická: nakolik nás determinuje druh, z kterého pocházíme?; sociálně konstruktivistická: nakolik nás (de)formuje prostředí, ve kterém se nacházíme?; náboženská: co dělat, když Bůh je mrtev a vše je dovoleno?). O kuřatech a lidech není pseudoumění, jež by blafovalo hloubku, protože velké - filozofické - otázky jsou pokládány ve filmu, který testuje hranice humoru (legrace z handicapovaných, mlácení dětí a sex s důchodkyněmi, zoofilní vtipy...).
Ve snímku, na kterém je znát, že jeho autorem je zkušený scenárista. Ve vyprávění je precizně zužitkován každý motiv, každá metafora zároveň slouží jako paralela ke vztahu postav k sobě (např. kaino-abelovská) a mikro-narativy ostatních nejsou nadbytečné a nenarušují ústřední bratrskou dynamiku. I rozdělení na dvě přibližně dlouhé poloviny, z nichž jedna zodpovídá otázku ohledně otce a druhá ohledně tajemství ve sklepení, je při své provázanosti zcela funkční a dokládá efektivní skloubení promyšleného vyprávění s hutnými tématy. (8/10)
O kuřatech a lidech (v kinech od: 14. 1. 2016)
Vedle toho, že je Anders Thomas Jensen velmi plodný scenárista (nejznámější je asi jeho spolupráce se Susanne Bier), je i zavedeným autorem černohumorných podobenství, které si sám píše i režíruje. Alespoň tak se vyprofiloval díky svým posledním třem filmům: Řezníci měli slogan "na chuť lidského masa nikdy nezapomenete", Adamova jablka jsou jobovskou variací s neonacistou a farářem jakožto hlavními postavami a O kuřatech a lidech je jeho zdaleka nejprokovativnějším a nejkomplexnějším počinem. Jensen se v nich navrací k tématu dysfunkční rodiny, jemuž se věnoval již v gangsterce Blikající světla, ale smrt otce stojí na počátku příběhu o tom, kdo jsme a kam směřujeme. A opětovně zde hrají skandinávské špičky a jensenovští stálí Mads Mikkelsen, Nicolas Bro a Nikolaj Lie Kaas, kteří jsou obsazeni podle svého zavedeného typu a kterým se jejich image díky maskám a kostýmům deformuje.Záleží na míře erudovanosti každého diváka a divačky, protože se nabízí řada různých interpretací (psychoanalytická: co dělat, když superego zemře?; darwinistická: nakolik nás determinuje druh, z kterého pocházíme?; sociálně konstruktivistická: nakolik nás (de)formuje prostředí, ve kterém se nacházíme?; náboženská: co dělat, když Bůh je mrtev a vše je dovoleno?). O kuřatech a lidech není pseudoumění, jež by blafovalo hloubku, protože velké - filozofické - otázky jsou pokládány ve filmu, který testuje hranice humoru (legrace z handicapovaných, mlácení dětí a sex s důchodkyněmi, zoofilní vtipy...).
Ve snímku, na kterém je znát, že jeho autorem je zkušený scenárista. Ve vyprávění je precizně zužitkován každý motiv, každá metafora zároveň slouží jako paralela ke vztahu postav k sobě (např. kaino-abelovská) a mikro-narativy ostatních nejsou nadbytečné a nenarušují ústřední bratrskou dynamiku. I rozdělení na dvě přibližně dlouhé poloviny, z nichž jedna zodpovídá otázku ohledně otce a druhá ohledně tajemství ve sklepení, je při své provázanosti zcela funkční a dokládá efektivní skloubení promyšleného vyprávění s hutnými tématy. (8/10)
