Ostře sledovaným filmem Star Trek: Do neznáma kulminuje půl století dlouhá historie největšího sci-fi fenoménu světa a očekávání tudíž ani nemohla být větší. O to víc a o to příjemněji překvapuje, že jim snímek naplno dostál.

Star Treku neznalý divák doufá ve velkolepost, adrenalin a příval svěží zábavy, přičemž požadavky na kvalitní akční složku třetího filmu rebootované řady výrazně stouply spolu s odchodem J.J. Abramse, režiséra Star Treku (2009) a Star Trek: Do temnoty (2013), z režisérského postu. Nahradil jej totiž Justin Lin vyhlášený hned třemi příspěvky do vysokooktanové série Rychle a zběsile. Inovaci zaručila též obměna scenáristů. Příběh filmu napsal talentovaný komik, představitel postavy Montgomeryho Scotta a zkušený scenárista Simon Pegg spolu s Dougem Jungem. Pegg na sebe vzal mimoto i roli jakéhosi mluvčího tvůrců filmu a četné sliby, které zmínil v rozhovorech pro média, formovaly pro změnu očekávání fanoušků.

Seriálový Star Trek ve srovnání s tím filmovým vždy vynikal svým objevitelským duchem. Právě tuto vzácnou atmosféru se tvůrci Do neznáma zavázali zprostředkovat také na plátně a v rámci možností svůj slib dodrželi. Zapomeňte na stereotypní zachraňování planety Země před katastrofou. Star Trek: Do neznáma míří přesně v souladu se svým podtitulem do temných a dalekých koutů vesmíru, kde se posádka hvězdné lodi Enterprise setkává se smrtící hrozbou, jakou dosud nikdo neviděl.

Přesně po vzoru Původního seriálu z šedesátých let exponuje situaci filmu postava kapitána Jamese T. Kirka (Chris Pine) pomocí hlasového zápisu do kapitánova deníku. Enterprise již třetím rokem putuje vesmírem na své celkově pětileté výzkumné misi, na její posádce je znát vyčerpání a jejího kapitána sužují pochyby o směřování vlastního života. Stejně jako jeho první důstojník, poloviční Vulkánec pan Spock (Zachary Quinto), i sám Kirk zvažuje odchod z Enterprise. Ještě než se hrdinové stihnou sami rozprchnout, rozdělí je zničující střet s nepřítelem, ale jen aby na základě této zkušenosti pochopili, že své pravé místo mají po boku přátel a kolegů.

Na Kirka se Spockem se soustředila pozornost předchozích dvou filmů série. Tvůrci Do neznáma však slíbili dát dlužný prostor i ostatním členům posádky a ani v tom bodě nezklamali. Snad není přehnané tvrdit, že slib věnovat více péče postavám si tvůrci filmu vytkli jako hlavní cíl a přizpůsobili mu tudíž i samo hlavní téma – téma rodiny, tedy v přeneseném smyslu; přesněji téma potřebnosti mezilidských vztahů suplujících rodinu. Postavy filmu závisejí jedna na druhé, stojí při sobě a spolutvoří jeden celek, jednu posádku. Potřebují se a to jak ve smyslu vzájemné závislosti, která se může projevit jako slabost a může být zneužita protivníkem, ale zejména v tom smyslu, že za podpory přátel a při společné snaze není žádná překážka nepřekonatelná a žádný úkol nesplnitelný.

Z hrdinů nebyl nikdo upozaděn. Tentokrát ani věčný kverulant Leonard „Kostra“ McCoy (Karl Urban) a díkybohu za to, jelikož líčení jeho pověstného love/hate vztahu se Spockem aproximuje ty nejlepší z legendárních dialogových výměn z klasického seriálu. A přitom, zcela v rozporu s mým očekáváním, nenarušuje již předchozími filmy daleko podrobněji rozpracované vztahy Spocka s dalšími postavami, zejména tedy bromanci s Kirkem a milostný vztah s Uhurou (Zoe Saldana).

Z prvotřídní práce scenáristů i hereckých představitelů vzešly také výborné nové postavy. Tvůrci filmu divákům přislíbili „komplexního“ padoucha a v tom jediném slibu zaváhali. Komplexním Krall (Idris Elba) v žádném případě není, ale není ani chodícím klišé, což je samo o sobě div. Vyznačuje se jistou originalitou a mrazivým projevem, jeho motivace jsou srozumitelné a především není zcela tím, čím se zdá být (hlavně si nenechte nic vyspoilovat!). Vítaný příspěvek do ansámblu zosobňuje také Jaylah (Sofia Boutella), válečnice s pochybným hudebním vkusem, kterou si je až podezřele snadné oblíbit.

Postavy filmové řady se opět o malý krůček přiblížily svým, jak jinak než nedostižným předlohám a je příjemně konejšivé uvědomit si, že tvůrci ani nemají ambici své předchůdce překonávat či jejich práci vylepšovat. Chovají k nim příliš velkou úctu, což se projevilo nejen na vkusné a velice jímavé pokloně památce Leonarda Nimoye, původního představitele pana Spocka, ale též na „holdu“, který v té souvislosti vzdali celé původní posádce. Nebo že by to byl celé jen vypočítavý fan service? Kdeže! Zaháním svou chvilkovou malověrnost. Upřímnost toho gesta je evidentní.

Díky zohlednění padesátileté historie Star Treku vznikl filmový hybrid, v němž se úspěšně podařilo „splicovat“ genetický materiál akčního velkofilmu s DNA epizodického sci-fi dobrodružství, na jehož vrchol patřil televizní Star Trek už od svého počátku. V emocionálně proměnlivé atmosféře přiznaně nadsazeného bijáku na mnoha místech prosvítá „funky“ nálada, jakou si na své modle tolik zamilovali fanoušci Původního seriálu, a mísí se s odstíny všeho, co následovalo poté – s krokem do neznáma, který dal fanouškům pocítit seriál Enterprise (2001-2005), se situací opuštění a odkázání na vlastní možnosti typickou pro seriál Voyager (1995-2001) a paradoxně i s nepřikrášlenou válečnou reflexí, která se zasloužila o úspěch seriálu Stanice Deep Space Nine (1993-1999).

Všechny tyto rozličné rysy se pojí do jedné homogenní sloučeniny a to zásluhou obsahu vystihujícího programové hodnoty Star Treku. Mezi ně spadá již zmíněná pospolitost jedinců různých druhů, různého původu, genderu, etnika a v Do neznáma nově i různé sexuální identity. Náleží sem i dodnes relativně vzácná optimistická vize budoucnosti lidstva, pro-vědecký apel popularizující objevy a expanzi hranic lidského poznání a pokus o metaforickou reflexi globální situace doby vzniku a zároveň o přesah k univerzálním tématům. Tím vším se Star Trek odjakživa vyznačoval a to vše lze v menší či větší míře vystopovat i na Star Treku: Do neznáma, přestože některé elementy jsou méně citelné. Na mysli mám například komentář dnešní mezinárodní politické situace s ohledem na mnohými propagovanou „zvířecí“ potřebu masového konfliktu.

Aby zafungoval pocit údivu ze setkání s neznámem a úžasu z technických vymožeností budoucnosti, který by mělo každé ryzí sci-fi divákům zprostředkovat, musí se povést především obrazová složka filmu. V tomto směru tvůrci nepochybili. Zejména trikaři a výtvarníci zasluhují dík za vizuální slast, jakou vyvolávají záběry na planety, hvězdné lodě a mimořádné uznání patří autorům vesmírné stanice Yorktown. Ta „obří sněhová vločka“ nejenže je nádherná a nejenže je coby uzel spojující různé kultury ornamentem ústřední myšlenky filmu i celého Star Treku; navíc spojuje to nejlepší z vlastností žánru budit údiv s tím nejlepším z žánru akčního filmu a to kvůli využití možností, jaké skýtá element umělé gravitace. Vzhledem k vší té filmařské eleganci přestává záležet na tom, že stanice samotná a nejen ta vlastně nedává velký smysl.

Nejde zdaleka jen o to, že se stanice ještě okatěji než co jiného v rebootovaném univerzu odchyluje od designérských pravidel pro techniku třiadvacátého století, ustavených již v klasickém seriálu. Smysl nedává ani umístění tak nákladné a strategicky významné struktury na okraj zmapovaného vesmíru. A jak by bylo možné, že se natolik odlehlá výspa stala přístavem pro desítky různých kultur ze všech koutů Federace? Vším tím sice tvůrci filmu ctí seriál Stanice Deep Space Nine, ale přitom uráží zdravý selský rozum diváků. Zdvižená obočí může nejen u vulkánských diváků vyvolávat i Abronath – naprosto nepraktická v uvozovkách „superzbraň“ a neskrývaný McGuffin, za jehož získání všechen ten povyk rozhodně nestojí.

Star Trek: Do neznáma představuje více než co jiného zábavný, bezmála dvousetmilionový „camp“, jenž se zcela beze studu opírá o bohatých pět dekád největšího světového science-fiction a o čtyři desetiletí dějin filmového blockbusteru. S ohledem na to běda každému, koho by napadlo vyčítat tvůrcům místy ucházející smysl, nebo ne zcela originální nápady (jako například odlákání pozornosti nepřátel pomocí holografických dvojníků). Pozornost diváků by se místo takových banalit měla soustředit na cit a um, s nimiž autoři svedli vyřešit daleko obtížnější úkoly, jako třeba právě sloučení nesourodých vlivů ve funkční celek, vyhovění velmi rozporuplným očekáváním, nebo zakomponování kontroverzního queer elementu.

Dlouhá historie Star Treku a její široké zohlednění se navíc neprojevuje jako zátěž a nebrání vychutnat si film ani nefanouškům. Souvislosti s dřívějším Star Trekem nabývají ponejvíce buďto formy důvěrně známé atmosféry toho či onoho seriálu, jak již bylo popsáno, či bleskových dialogových narážek, které někteří ani nepostřehnou a které nemají přímou vazbu na děj filmu. O nic tedy nepřijdou ti, kdo nevědí nic o romulanské válce, ani ti, kdo neznají startrekové fan filmy a není jim proto povědomá mihnuvší se dívka zelené pleti. Fanouška naopak nepřekvapí kapitánovo roztržené triko a novinkou pro něj není ani zajímavost, že „skotskou whisky vynalezla jedna stařenka z Moskvy“.

Třináctý startrekový film obsáhl jak dřeň toho nejlepšího ze vznešené historie televizního Star Treku, tak exploze, peprný slovník a muziku ve stylu „řev a mlácení“ typickou pro letní popcornovky. Je přitom až s podivem, s jakou grácií se povedlo uplatnit i tak atypický hudební podklad, jakým je „Sabotage“ od Beastie Boys. Pachuť ze zpackaného teaseru se rázem zcela vytratila. Vydařený singl „Sledgehammer“ od Rihanny zase doprovází závěrečné titulky. Vyjma toho zní filmem skvostný orchestrální soundtrack. Skladbou „Noc na Yorktownu“ a nejen tou se její autor, Michael Giacchino, definitivně zařadil na roveň mistrům skladatelům, jako byli Jerry Goldsmith a James Horner, jejichž hudební doprovod krášlil dřívější filmy podle Star Treku.

Také Justin Lin předvedl, že co do schopnosti udržet pod kontrolou projekt nejvyšší hollywoodské ligy se J.J. Abramsovi přinejmenším vyrovná. Mimo jiné i díky jeho nadání pro práci s filmovou řečí je Do neznáma svěží podívanou i při opakovaném zhlédnutí. Star Trek možná není tak silná značka, jako vesmírná fantasy, k níž Abrams „zběhl“; přinejmenším nikoliv na teritoriu filmového média. Zato má však díky svému univerzálnímu námětu fakticky neomezený potenciál a ten lze zužitkovat kdekoliv, včetně stříbrného plátna.

Tam, kde tolik předchůdců selhalo, a tam, kam se mnozí dokonce ani neodvážili, se tvůrci Do neznáma vydali a uspěli. Snad to nebylo naposledy a za pár let budou moci diváci vidět novou a ještě krásnější hvězdnou loď Enterprise-A v akci.