S Kdo se bojí Virginie Woolfové? se pojí několik prvenství. Dlouhodobě nejdražší černobílý film byl celovečerním debutem Mika Nicholse, stále zůstává jediným počinem nominovaným na Oscara ve všech třinácti kategoriích, díky čemuž má status titulu, jehož každý člen štábu uvedený v titulcích má na svém kontě nominaci, pokud ne rovnou výhru. O dobové kontroverzi, dané tématem a hlavně jadrnou mluvou ústředních postav (údajně poprvé zaznělo slůvko "bugger"), ani nepíšíc; zvlášť když snímek jako první obdržel přístupnost "nikdo pod 18 let a bez doprovodu rodičů nebude vpuštěn do (kino)sálu". O filmové adaptaci divadelní hry Edwarda Albeeho se dá psát z mnoha hledisek. Je možné se zaměřit na samotný adaptační proces, kdy velmi rozsáhlá předloha byla zkrácena, aniž by to bylo na srozumitelnosti a působivosti výsledného tvaru znát, a z původního omezení dění do jednoho domu byla vyvedena i do exteriéru, aniž by ztratila na stísňující atmosféře. Nabízí se i optika v poslední době stále populárnějších star studies, protože do role (po)starších manželů byl obsazen skutečný pár Elizabeth Taylor (Martha) a Richard Burton (George), jejichž svár byl probírán (nejenom) v bulváru. Oba jsou obsazeni podle typu, který se s nimi v období klasického Hollywoodu spojoval: ona jako společenské normy porušující žena, která dává najevo svou nespokojenost s uspořádáním věcí, on jako poněkud zatrpklý muž, který ale na rozdíl od ní dokáže prozřít a být skutečně nad věcí. Jenom jejich konflikt tentokrát nevychází ze střetu svobodomyslnosti s vírou (Písečný ptáček), z nevěry (Vlivní lidé) či politického režimu (Komedianti), ale z neschopnosti přestat hrát hry a přiznat si pravdu.
Dalo by se zabývat i produkčními peripetiemi, které by se místy protínaly se star studies, protože to byla Taylor, která prosadila začínajícího Nicholse na post režiséra, a byl to Nichols, který nechal během natáčení vyhodit kameramana Harryho Stradlinga Jr. a nahradil ho Haskellem Wexlerem. Právě úzká spolupráce Nicholse a Wexlera vedla k modernistickému stylu filmu, který byl inspirován evropskou uměleckou kinematografií dané doby (Federico Fellini, Ingmar Bergman) a který se později stal inspiračním zdrojem pro některé nezávislé americké tvůrce (nejvýrazněji pro Stevena Soderbergha). Střet dvou poetik (klasické hollywoodské a evropské umělecké) vedl k nesmírně opojné podívané, která díky stylistickým volbám zastírá svůj divadelní původ, který ctil aristotelskou jednotu místa a času. Namísto toho, aby se ve stěžejních dialogových pasážích stříhalo, kamera spočívá na tváři některé z postav, a tak vidíme její reakce na to, co slyší, i dopad, který to na ni má. Vhodně zvolené podhledy či nadhledy naopak umožní mít od "protagonistů" odstup, když jsou snímáni z dálky, případně zachyceni nelichotivě. Snímáni z ruky pro změnu dává volnost, kterou ústřední čtveřice nemá, nebo ji má jenom na chvíli (scéna houpání se).
V neposlední řadě by se nemělo zapomínat na samotného Mika Nicholse, v jehož kariéře zastává Kdo se bojí Virginie Woolfové? pro mnohé post nepřekonané prvotiny. Jeho ostatní výrazné počiny jsou taktéž vztahová dramata s prvky (černé) komedie či (společenské) satiry, "pouze" proměňují významový rámec, na který je vyprávění navázáno: generační (ne)porozumění (Absolvent), volné vztahy květinové mládeže (Tělesné vztahy), nenormativní orientace (Ptačí klec) a seznamování se v době elektronického věku (Na dotek). I v jeho "žánrovějších" dílech se jako hlavní ukazuje prozkoumávání různých poloh a přístupů ke vztahu (Vlk - s proměnou se mění i charakter a podoby touhy).
Kdo se bojí Virginie Woolfové? je paradoxně chápáno jako Nicholsův nejpesimističtější film, který je natolik nesmlouvavou pitvou manželství, že by měl být povinný pro kohokoliv, kdo chce vstoupit do posvátného svazku, aby se vyvaroval/a onoho nešťastného životního rozhodnutí. Názor o nihilističnosti opomíjí nejenom způsob vyprávění Woolfové, ale i satirický rozměr Nicholsových ostatních děl. Díky střídání hledisek je nám poskytnut pohled každého člena čtveřice, původně nespolehlivé a rozporné informace jsou posléze odhaleny v pravém světle, aby si starší pár mohl projít katarzí a ten mladší díky zjevným paralelám ponaučením.
Epilog, ve kterém začíná nový den a prosvítá slunce, neoznamuje pouze uplynulou dobu, ale má i symbolickou funkci. Vyznívá - i ve vztahu k předchozímu - pozitivně, což rozhodně neplatí například o Absolventovi nebo Podnikavé dívce jakožto dvou často v našich televizích uváděných "nicholsovin". V prvním hudba Simona a Garfunkela zastírá, že záměrně delší závěrečná scéna ukazuje nejistou budoucnost postav, které opustily všechny jistoty a až zpětně si uvědomují, čeho se dopustily. V druhém se podaří titulní protagonistce prorazit skleněný strop a dosáhnout vytoužené pozice, což jistě potěší feminist(k)y, ale neměl by se ignorovat poslední záběr ukazující, že se pouze zařadila do pracovního procesu a je jednou z mnoha včel v úlu. Martha (Taylor) a George (Burton) jsou jedinými Nicholsovými postavami, které si v závěru už nic nenalhávají, protože předtím hrály jednou dlouhou hru na pravdu. Nakonec přece jenom bude pravdivé, že Kdo se bojí Virginie Woolfové? je nejlepším Nicholsovým filmem. (10/10)
Upoutávka na film Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966)
BLU-RAY:
K příležitosti 50. výročí od uvedení Kdo se bojí Virginie Woolfové? vydali Warneři Blu-ray s remasterovaným obrazem a zvukem a s kompletní bonusovou výbavou z 2DVD edice, která se prodávala i u nás. Modrý disk měl původně vyjít stejně jako ve zbytku světa v březnu, ale nakonec se na pulty půjčoven (existují vůbec ještě nějaké?) a prodejen dostal až koncem června (22. 6.). Spolu s Kdo se bojí Virginie Woolfové?, u nás uváděné na divadle za minulého režimu jako Kdopak by se Kafky bál?, se na tuzemský trh měla dostat i adaptace divadelní hry Tennesseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše, ve které taktéž ztvárnila hlavní roli Elizabeth Taylor. Druhého zmíněného snímku bychom se snad měli dočkat na podzim a doufejme, že se mu dostane podobné péče jako ostatním warneráckým archivním titulům, které jsou díky Magic Boxu k zakoupení i u nás (Nevěstin otec, Žízeň po životě, Šaráda, hitchcockovky).
Audiokomentář Stevena Soderbergha a Mika Nicholse k filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966)
OBRAZ A ZVUK:
A péče je na Kdo se bojí Virginie Woolfové? opravdu znát. Vycházelo se z pozitivní kopie, která se nově naskenovala ve 2K, a zvuk byl obnoven z původního magnetického záznamu a zmixován do DTS-HD MA 2.0. Na základě výsledného obrazového a zvukového přepisu byste stáří snímku opravdu netipovali, stejně jako tomu bylo u Nevěstina otce, Žízeň po životě či Šarády.
Vyniká zejména oscarová kamera Haskella Wexlera, která modernisticky, inspirována postupy evropského uměleckého filmu, porušuje některé hollywoodské konvence. Detaily tváří, na nichž kamera spočívá namísto prostříhávání mezi oběma mluvčími při dialogu, jsou nesmírně prokreslené. V exteriérových pasážích se nic neztrácí, v interiéru domu je možno docenit taktéž oscarovou výpravu Richarda Sylberta. Nezaznamenal jsem žádné zrno či nečistoty (ačkoliv může jít jenom o mou nepozornost).
Celovečerní dokument Intimní portrét Elizabeth Taylorové (2002)
ZÁVĚR:
Z dosavadních warneráckých archivních titulů je Kdo se bojí Virginie Woolfové? tím nejlepším. Díky pečlivé restaurátorské práci byste filmu netipovali jeho stáří, protože obrazovému a zvukovému přepisu s ohledem na určitá omezení (nezastíraný divadelní základ) není co vytknout. U bonusů může mnohé zklamat, že na výroční edici nepřibyl žádný nový materiál (například věnovaný předloze), ale i tak jejich zhlédnutí a hlavně vyslechnutí zabere více než šest hodin čistého času. Otázkou tak je, jestli vlastníkům a vlastničkám předchozí dvoudiskové edice stojí za to upgradovat ze staršího typu nosiče (DVD) na nový (BD). Odpověď je ano, protože čistota obrazu a zvuku jsou dobrým důvodem.
V neposlední řadě by se nemělo zapomínat na samotného Mika Nicholse, v jehož kariéře zastává Kdo se bojí Virginie Woolfové? pro mnohé post nepřekonané prvotiny. Jeho ostatní výrazné počiny jsou taktéž vztahová dramata s prvky (černé) komedie či (společenské) satiry, "pouze" proměňují významový rámec, na který je vyprávění navázáno: generační (ne)porozumění (Absolvent), volné vztahy květinové mládeže (Tělesné vztahy), nenormativní orientace (Ptačí klec) a seznamování se v době elektronického věku (Na dotek). I v jeho "žánrovějších" dílech se jako hlavní ukazuje prozkoumávání různých poloh a přístupů ke vztahu (Vlk - s proměnou se mění i charakter a podoby touhy). Kdo se bojí Virginie Woolfové? je paradoxně chápáno jako Nicholsův nejpesimističtější film, který je natolik nesmlouvavou pitvou manželství, že by měl být povinný pro kohokoliv, kdo chce vstoupit do posvátného svazku, aby se vyvaroval/a onoho nešťastného životního rozhodnutí. Názor o nihilističnosti opomíjí nejenom způsob vyprávění Woolfové, ale i satirický rozměr Nicholsových ostatních děl. Díky střídání hledisek je nám poskytnut pohled každého člena čtveřice, původně nespolehlivé a rozporné informace jsou posléze odhaleny v pravém světle, aby si starší pár mohl projít katarzí a ten mladší díky zjevným paralelám ponaučením.
Epilog, ve kterém začíná nový den a prosvítá slunce, neoznamuje pouze uplynulou dobu, ale má i symbolickou funkci. Vyznívá - i ve vztahu k předchozímu - pozitivně, což rozhodně neplatí například o Absolventovi nebo Podnikavé dívce jakožto dvou často v našich televizích uváděných "nicholsovin". V prvním hudba Simona a Garfunkela zastírá, že záměrně delší závěrečná scéna ukazuje nejistou budoucnost postav, které opustily všechny jistoty a až zpětně si uvědomují, čeho se dopustily. V druhém se podaří titulní protagonistce prorazit skleněný strop a dosáhnout vytoužené pozice, což jistě potěší feminist(k)y, ale neměl by se ignorovat poslední záběr ukazující, že se pouze zařadila do pracovního procesu a je jednou z mnoha včel v úlu. Martha (Taylor) a George (Burton) jsou jedinými Nicholsovými postavami, které si v závěru už nic nenalhávají, protože předtím hrály jednou dlouhou hru na pravdu. Nakonec přece jenom bude pravdivé, že Kdo se bojí Virginie Woolfové? je nejlepším Nicholsovým filmem. (10/10)
BLU-RAY:
K příležitosti 50. výročí od uvedení Kdo se bojí Virginie Woolfové? vydali Warneři Blu-ray s remasterovaným obrazem a zvukem a s kompletní bonusovou výbavou z 2DVD edice, která se prodávala i u nás. Modrý disk měl původně vyjít stejně jako ve zbytku světa v březnu, ale nakonec se na pulty půjčoven (existují vůbec ještě nějaké?) a prodejen dostal až koncem června (22. 6.). Spolu s Kdo se bojí Virginie Woolfové?, u nás uváděné na divadle za minulého režimu jako Kdopak by se Kafky bál?, se na tuzemský trh měla dostat i adaptace divadelní hry Tennesseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše, ve které taktéž ztvárnila hlavní roli Elizabeth Taylor. Druhého zmíněného snímku bychom se snad měli dočkat na podzim a doufejme, že se mu dostane podobné péče jako ostatním warneráckým archivním titulům, které jsou díky Magic Boxu k zakoupení i u nás (Nevěstin otec, Žízeň po životě, Šaráda, hitchcockovky).
OBRAZ A ZVUK:
A péče je na Kdo se bojí Virginie Woolfové? opravdu znát. Vycházelo se z pozitivní kopie, která se nově naskenovala ve 2K, a zvuk byl obnoven z původního magnetického záznamu a zmixován do DTS-HD MA 2.0. Na základě výsledného obrazového a zvukového přepisu byste stáří snímku opravdu netipovali, stejně jako tomu bylo u Nevěstina otce, Žízeň po životě či Šarády.Vyniká zejména oscarová kamera Haskella Wexlera, která modernisticky, inspirována postupy evropského uměleckého filmu, porušuje některé hollywoodské konvence. Detaily tváří, na nichž kamera spočívá namísto prostříhávání mezi oběma mluvčími při dialogu, jsou nesmírně prokreslené. V exteriérových pasážích se nic neztrácí, v interiéru domu je možno docenit taktéž oscarovou výpravu Richarda Sylberta. Nezaznamenal jsem žádné zrno či nečistoty (ačkoliv může jít jenom o mou nepozornost).
Zvuk je taktéž prvotřídní. Jistě, jde převážně o dialogové drama, v případě kterého je primární jasnost a srozumitelnost jednotlivých promluv. Nemálo potěší neopomenutí náladotvorných zvukových efektů, jako je chůze z mimobrazového prostoru, míchání ledu ve skleničce alkoholu či výraznější pasáže ("vystřelení" z pistole, jízda autem, tanec v baru). K těmto slouží hudba Alexe Northa jako vhodný kontrapunkt. (9/10)
Screen test Sandy Dennis k filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966)
BONUSY:
Péči se naopak nedostalo bonusovým materiálům, protože k nim nic nového nepřibylo, jak by se na padesáté výročí slušelo a patřilo. Naštěstí bylo zachováno vše z předchozí 2DVD edice a u videomateriálů (s výjimkou tematických upoutávek na tuto i další spolupráce dua Taylor/Burton) nechybí celkem kvalitní české titulky. Znamená to, že navzdory minimální snaze je z warneráckých archivních titulů Kdo se bojí Virginie Woolfové? nejlépe vybaveno, protože zhlédnutí převážně informativních dokumentů zabere mírně přes dvě hodiny a vyslechnutí dvou audiokomentářů pak cirka čtyři hodiny.
"Cirka", protože jeden ze dvou audiokomentářů nepokrývá celou stopáž. Zatímco inspirativní diskuzi Mika Nicholse a Stevena Soderbergha (oba se sešli už u komentáře k Hlavě 22 a Absolventovi) si můžete poslechnout po celou dobu, povídání kameramana Haskella Wexlera "pouze" 3/4 filmu. Komentář režisérů je mnohem zajímavější, protože se týká kariéry (jak se Nichols jako debutant k projektu dostal?) a konkrétních filmařských voleb vzdorujících konvencím (proč zrovna tento způsob inscenování předkamerového prostoru a snímání?). O konkrétních filmařských volbách hovoří i Wexler, ale ubíhá k anekdotám (spolupráce Taylor s Burtonem) a vlastní režijní zkušenosti (Medium Cool), přičemž pro některé posluchače a posluchačky může jít o příliš technické, pramálo srozumitelné záležitosti (o svícení, čočkách, typech kamer apod.).
"Cirka", protože jeden ze dvou audiokomentářů nepokrývá celou stopáž. Zatímco inspirativní diskuzi Mika Nicholse a Stevena Soderbergha (oba se sešli už u komentáře k Hlavě 22 a Absolventovi) si můžete poslechnout po celou dobu, povídání kameramana Haskella Wexlera "pouze" 3/4 filmu. Komentář režisérů je mnohem zajímavější, protože se týká kariéry (jak se Nichols jako debutant k projektu dostal?) a konkrétních filmařských voleb vzdorujících konvencím (proč zrovna tento způsob inscenování předkamerového prostoru a snímání?). O konkrétních filmařských volbách hovoří i Wexler, ale ubíhá k anekdotám (spolupráce Taylor s Burtonem) a vlastní režijní zkušenosti (Medium Cool), přičemž pro některé posluchače a posluchačky může jít o příliš technické, pramálo srozumitelné záležitosti (o svícení, čočkách, typech kamer apod.).
Zatímco audio bonusy prezentují dílo jako výsledek práce auteurů (Nicholse, Wexlera), video materiál Kdo se bojí Virginie Woolfové? zasazuje do dobového kontextu (rating, hvězdy apod.). Desetiminutový featurette Příliš šokující na svou dobu představuje film spolu se Zvětšeninou jako zlomový, protože dopomohl ke změně ratingu (systému přístupnosti). Celý proces sice byl mnohem složitější a svou roli sehrálo více děl (nejenom těch amerických studiových, ale i evropských artových dovážených do klubových kin), ale od pamětníka Jacka Valentiho slova o přelomovosti titulu kvůli/díky slovníku postav dostávají na váze. Dvounásobně dlouhé Odvážné dílo syrové dokonalosti v podstatě zastupuje tradiční film o filmu, protože chronologicky shrnuje vše podstatné (předloha, režisér, casting a hvězdné duo, kamera). Zbytek bonusů tvoří archivní videa: devítiminutový rozhovor s Mikem Nicholsem o osobním a profesním vývoji z 29. 7. 1966, sedmiminutový screen test nakonec obsazené Sandy Dennis a celovečerní dokument (66 min.) o Elizabeth Taylor z roku 1975, který je jako jediný zklamáním, protože sestává z oslav Taylor z úst "mluvících hlav" (Rock Hudson, Roddy McDowall, Richard Brooks ad.) a výňatky z nejslavnějších děl herečky. (8/10)
ZÁVĚR:
Z dosavadních warneráckých archivních titulů je Kdo se bojí Virginie Woolfové? tím nejlepším. Díky pečlivé restaurátorské práci byste filmu netipovali jeho stáří, protože obrazovému a zvukovému přepisu s ohledem na určitá omezení (nezastíraný divadelní základ) není co vytknout. U bonusů může mnohé zklamat, že na výroční edici nepřibyl žádný nový materiál (například věnovaný předloze), ale i tak jejich zhlédnutí a hlavně vyslechnutí zabere více než šest hodin čistého času. Otázkou tak je, jestli vlastníkům a vlastničkám předchozí dvoudiskové edice stojí za to upgradovat ze staršího typu nosiče (DVD) na nový (BD). Odpověď je ano, protože čistota obrazu a zvuku jsou dobrým důvodem.
