Českým divákům nejsou Pasoliniho filmy úplně neznámé. Putovní přehlídka Projekt 100 v minulosti uvedla četná jeho stěžejní díla jako například jeho takzvanou trilogii života, trojici filmů natočených podle známých literárních předloh s výrazným erotickým laděním (Dekameron, Canterburské povídky a Kytice z tisíce a jedné noci). Toto jeho směřování pokračovalo a předčasně vyvrcholilo v silně kontrovezní adaptaci Markýze De Sada Saló aneb 120 dnů sodomy, který je dodnes jedním z nejskandálnějších a nejkontroverznějších filmů, které kdy spatřily světlo světa. Právě poslední fázi Pasoliniho života, respektive posledních dnů a hodin sleduje životopisné drama amerického nezávislého filmaře Abela Ferrary. Slavný filmař (Willem Dafoe) právě dokončil svůj poslední film, který Ferrara připomene několika autentickými záběry ze Saló aneb 120 dnů sodomy. Pasolini tráví chvíle, netuše, že jde o jeho poslední okamžiky, v kruhu své rodiny. Ukazuje se, že má především silný a vřelý vztah ke své matce Susanne Pasolini (Adriana Asti). Zároveň plánuje natočit nový film. Po noční projíždce Římem se svým mladým milencem se už domů nevrátí. Stane se terčem surového útoku (nebo naplánované vraždy?), který nepřežije.
Pasolini ve skutečnosti není klasický životopisný film s pevnou dramatickou stavbou. Jde spíše o kaleidoskopický film-portrét, "náčrtek" filmu. Ferrara tu spíše jen navozuje náladu. Nesnaží se vyprávět příběh ani podat zevrubný životopis umělce. Ferrara složil svým Pasolinim poctu filmaři, kterého obdivuje nebo s kterým možná cítí nějakou spřízněnost. A to se mu skládáním různých útržků z Pasoliniho života i fiktivní ukázky z jeho nerealizovaného filmu, v němž se objeví skutečný herec z Pasoliniho filmů Ninetto Davoli, jehož pro změnu ve filmu hraje v "mladé verzi" Riccardo Scamarcio, podařilo přetavit v zajímavý, i když nikterak strhující celek. Jde spíše o niterný pohled do nitra člověka vyvolávající v divákovi sebereflexi a meditativní nálady. Do určité míry jde o něco podobného, o co se pokusil například v Poslednch dnech Gus Van Sant či o netradiční, výtvarně silně stylizované filmové portréty Dereka Jarmana. Je pouze škoda, že se z Ferrarovy tvorby do našich kin "neprobojoval", třeba se zpožděním jako v případě Pasoliniho, i jeho druhý film Welcome to New York, natočený ve stejném roce, který pro změnu sledoval ve své době ostře sedovanou sexuální kauzu francouzského politika Dominiqua Strausse-Kahna. Představil by i trochu jinou a klasičtější podobu tohoto zajímavého filmaře, známého především svými temnými thrillery a gangsterkami situovanými do jeho rodného New Yorku, kterému se nedostává tolik pozornosti, jakou by zasluhoval. Pasolini tak představuje spíše netypickou ukázku z Ferrarovy tvorby.
