Chris Weitz vydělal studiu Summit Entertainment s Twilight ságou: Novým měsícem monstrózních 700 mega (ne že by úspěch této série na jménu, schopnostech či alespoň živočišném druhu režiséra jakkoliv záležel). A studio sympatické tím, že "špinavé" peníze z upírské ságy investuje do netuctových riskantních projektů, mu za odměnu dalo zelenou a deset milionů pro malý životní příběh chudých mexických přistěhovalců v Los Angeles. Ten dle předpokladů komerčně propadl (do severoamerických kin dorazilo cca 190 tisíc diváků), zato sbírá pochvalné ohlasy a ceny. Včetně nominace na Oscara za nejlepší hlavní mužský herecký výkon. Americký sen. Spousty peněz, velké auto, dům s bazénem, dobré školy pro děti, uznání, budoucnost. Když před lety Carlos Galindo se svým synkem a sestrou překračoval Rio Grande, tohle si v duchu představoval. Skutečnost byla jiná. Mexičanů na chlup stejných jako on je na každém rohu dvacet. Postávají u kandelábru a - většinou marně - doufají, že si je někdo najme na jakoukoli špatně placenou otročinu. Carlos má alespoň to štěstí, že si našel stálou práci. Za pár šupů sedm dní v týdnu od nevidím do nevidím pečuje o zahrady těch, kterými by chtěl být, za což se mu od dospívajícího synka, jenž se začíná zaplétat s hispánskými zločineckými gangy, dostává jen posměšného pohrdání. Mladý Luis totiž takhle dopadnout nechce, jako udřený chudák bez vindry. Carlos si uvědomuje, že jedinou možností, jak si zajistit vyšší výdělky, bydlení v lepší čtvrti a udržet syna od problémů, je postavit se na vlastní nohy a koupit dodávku se zahradnickým nářadím, kterou mu nabízí jeho šéf. Jenže tím pravé problémy teprve začnou. Filmových příběhů o živořících imigrantech už vznikly tuny. Od slzopudných sond plných beznaděje, až po hollywoodské pohádky o tom, jak chudák díky pracovitosti, odhodlání a pravidelnému pomodlení ke štěstí přišel. Za lepší život se vydává zlatou střední cestou. Nevnucuje nám, jak útrpný život plný bezpráví a předsudků okolí ti nebozí Mexikánci musejí vést, ani nám necpe nějaká slaboduchá morální ponaučení o rodině, karmě a hrdosti. V divácky snadno stravitelném balení se bez jakékoliv snahy něčím šokovat, nebo dojímat, prostě jen odehrává několik dní jednoduchého, ale nelehkého života otce a syna, kteří se s blbě rozdanými kartami snaží uhrát nejlepší možný výsledek. A hrají sami za sebe, nevkrádají se nám do přízně, nejsou to hrdinové, kteří jen mají smůlu, nežadoní okatě o divákův soucit. Otec je sice každým coulem dobrák, ale zároveň důvěřivý naivka a slaboch, neschopný zvládnout svého vzpurného, pořádný výprask zasluhujícího syna, natož prorazit ve světě ostrých loktů. Když se mu svět začne hroutit, neřekneme si, že je to chudák, ale že je to vůl. A o tom pubertálním frackovi ani nemluvě. Snímek by samozřejmě nefungoval bez naprosto přesvědčivých civilních hereckých výkonů a zde měl Weitz hodně šťastnou ruku. Nominací na zlatého plešouna oceněný Demián Bichir byl pro "oční" roli introvertního Carlose, jehož elán a touha po lepším životě se skrývá pod slupkou udolaného a zdánlivě vyhaslého dříče, ideální volbou. Podobně jako mladý José Julián pro jeho hledajícího se, vývoj prodělávajícího synka.
Za lepší život sice díru do světa neudělal - není to typ filmu, který si někdo zařadí do své topky, nebo ho bude nadšeně doporučovat přátelům -, ale pokud jej nevyhledáte jen čistě kvůli tomu, že jeho režisér natočil váš milovaný Nový měsíc, výsledný dojem z poctivého dramatu o nelehkém údělu určitých lidí na určitém místě bude zaručeně pozitivní.