Hraná sekce programu nedávno skončeného pražského Festivalu íránských filmů se tematicky zaměřovala na ženské osobnosti v současné íránské kinematografii. Kromě Shalizeh Arefpoor nebo Rakhshan Bani Etemad představila doma i ve světě populární íránskou herečku a režisérku Niki Karimi. Obdobně jako Leila Hatami (rozhovor s ní si můžete přečíst zde) prorazila i Niki Karimi spoluprací s režisérem Dariusem Mehrjuim, v jehož snímcích Sara (1993) a Pari (1994) ztvárnila ústřední postavy. Další své nejznámější role pak sehrála například ve snímcích Do Zan (Two Women, 2000) a Nimeh-ye penhan (The Hidden Half, 2001) íránské feministické tvůrkyně Tahmineh Milani. V roce 2001 se Niki Karimi dala na vlastní režisérskou dráhu, když natočila dokument o problematice neplodnosti a jejích důsledcích v íránské společnosti s názvem To Have Or Not To Have. Během následujících deseti let pak natočila další tři hrané snímky, z nichž druhý v pořadí, Dnes ještě ne z roku 2006, Festival íránských filmů uvedl ve svém programu společně s komorním dramatem Tři ženy (2008), na němž se Karimi herecky podílela. Tři ženy jsou režijní počin další výrazné íránské filmařky Manijeh Hekmat. Přestože se Hekmat ve filmové branži pohybuje již tři desetiletí, jedná se teprve o její druhý hraný film (předtím pracovala jako skriptka, asistentka režie či autorka výpravy na řadě jiných snímků a rovněž se věnovala režii dokumentů a práci producentky). Obdobně jako ve svém úspěšném debutu Zendan-e zanan (Women's Prison, 2002), jenž vycházel z jejího dlouhodobého pozorování íránských trestankyň a kterým si vydobyla mezinárodní renomé, stojí v centru pozornosti jejího druhého snímku čistě ženské postavy. Na osudech tří žen, dcery, matky a babičky, režisérka demonstruje propastné rozdíly mezi jednotlivými generacemi v soudobé íránské společnosti. Nejmladší z nich, studentka Pegah (ztvárnila ji režisérčina vlastní dcera Pegah Ahangarani), reprezentuje mladou generaci toužící po nezávislosti a upřednostňující vzdělání a kariéru před manželským svazkem, tedy pravý opak své senilní, nemocné babičky (Maryam Boubani), zástupkyně nejstarší generace spjaté s tradicemi. Jejich prostředníka pak představuje rozvedená čtyřicátnice Minou (Niki Karimi), rozvedená, utrápená matka (a dcera zároveň), která zjišťuje, že ani o jedné z nich vlastně téměř nic neví. S Minou, její dcerou a matkou se seznamujeme v krizové situaci. Zatímco se Minou opakovaně (a marně) pokouší spojit s dcerou, která se vydala na cestu pustou íránskou krajinou a umíněně ignoruje matčiny telefonáty, usilovně bojuje o záchranu starožitného koberce pro muzeum, ve kterém pracuje. Do toho se snaží pečovat o svou nemohoucí matku, která během okamžiku její nepozornosti nečekaně zmizí neznámo kam – s perským kobercem pod paží. Ten v příběhu funguje jako jakýsi katalyzátor dění a symbol uvědomění si všech tří žen důležitosti tradic v dnešní společnosti. Manijeh Hekmat se spoluscenáristkou filmu Naghmeh Samini zachycuje ústřední trio osamělých žen uprostřed jejich existenčních krizí, kdy se snaží najít sebe samy. Její snímek proto stojí především na výkonech hereček, které své „ztracené“ postavy ztvárňují s velkou přesvědčivostí. Mužským postavám režisérka nedává příliš prostoru. Světlou výjimku představuje snad jen Babak Hamidian v roli filozofujícího stopaře-archeologa, který osamělé Pegah dělá společnost na její cestě a jenž sehrává podstatnou roli v rámci jejího sebeuvědomění.
Kromě komorního, rodinného dramatu Tři ženy rovněž stejně tak dobře fungují jako road movie, v níž se režisérce zdárně daří pozoruhodně vizualizovat kontrast mezi uspěchaností života v íránském hlavním městě, které poznáváme především skrze obrazy ucpaných silnic, a klidem v íránských pouští, kde se čas jakoby zastavil.