Maďarský režisér Béla Tarr před časem prohlásil, že Turínský kůň bude jeho poslední film. Už prý svým divákům řekl vše podstatné a tímto opusem magnum se chce rozloučit s vrtkavým světem kinematografie. Veškeré zábrany tak padají a on se pouští do rozsáhlé meditace o konci civilizace, lidské osamělosti a světu jako takovém. Ve snímku vychází z události, která se měla odehrát 3. ledna 1899. Tehdy vyšel z domu v Turíně slavný filozof Friedrich Nietzsche a spatřil vozku, který se trápil se svým koněm. Ač se snažil sebevíce, nepoddajné zvíře ho ne a ne poslechnout, tudíž se uchýlil k nejméně populárnímu kroku - použití biče. Myslitel se na scénu nemohl dívat a ukončil ji tím, že vyskočil na povoz a koně objal. Jeho majitel poté vzal Nietzscheho k sobě domů a nechal ho dva dny tiše ležet na kanapi. Po této době vyřkl filozof klíčovou myšlenku: Matko, jsem hlupák! Jak už název napovídá, Tarr se ve svém posledním díle zabývá tím, co se ve skutečnosti stalo zvířeti, které změnilo Nietzschemu život. Na scénu tak uvádí otce (zřejmě po mrtvici, neboť polovinu těla neovládá) a dceru žijící v opuštěné usedlosti stereotypním životem. Obživu jim zajišťuje právě onen kůň a vozík. Patříte-li mezi diváky, kteří považují film spíše než za zábavu za umění a rádi hledají skryté významy, je Turínský kůň přesně pro vás. Během dvou a půl hodiny se totiž nic zásadního nestane. Po většinu doby sledujete monotónní život dvou lidí, jenž sestává snad ze tří činností, které se skoro vůbec nemění. Muž a žena jen vstávají, oblékají se, dojdou pro vodu, nakrmí koně, najedí se a jdou zase spát. Tento harmonogram je narušen pouze třikrát. Chvíle, které ze stereotypu vytrhnou, však trvají ani ne dvacet minut. Vše je podřízeno přesné a promyšlené kompozici, ve které se na plátně v pomalém tempu střídají mnohdy fascinující výjevy. Měl-li bych Tarrův styl k něčemu připodobnit, volil bych asi vzdáleně podobný přístup Terrence Malicka. Stejně jako on dovede jeho maďarský kolega pět minut bez jediného střihu zabírat jedoucího koně zasněženou krajinou nebo oblékajícího se člověka. Klíčová je pro vyznění filmu vynikající černobílá kamera Freda Kelemena, která si hraje s každým snímkem a přeměňuje ho ve výtvarné dílo. Poletující listí a dující vítr, v němž se postavy pohybují, vytvářejí neuchopitelnou atmosféru deprese, samoty a odcizení, z níž vám nebude dobře po těle. Přidáte-li k tomu i stále se opakující tklivý hudební motiv, máte tu těžce ponurý film, ve kterém chybí jakákoli naděje. Svou roli tu hraje i fyziognomie postav. Nepříliš pohledná dcera v podání Eriky Bók je záměrně nenalíčená, nepřitažlivá a smířená se svým bezvýchodným osudem. Stejně tak otec, kterého hraje János Derzsi, je postižen zřejmě mozkovou příhodou, tudíž šilhá a vypadá dost zanedbaně. I značně nekulturní styl jeho jedení má pevný význam. Z celého snímku je cítit, jak je jeho tvůrce zklamán vším, co lidstvo v posledních letech pošlapalo. Minimum dialogů, jimiž film disponuje, odkazuje na Bibli a různá poselství v ní skrytá. Tarr se nijak netají deziluzí z moderní doby, která nemá pevný bod a smysluplné hodnoty. S nadsázkou se dá říci, že lidem ukazuje vztyčený prostředník a stydí se za to, kam se svět posunul. Je pravda, že filozofování je až moc a dvouapůlhodinová délka je smrtící. Zejména ke konci už jedete na volnoběh a jste vůči všem sdělením apatičtí. A není ani vyloučeno, že i těm nejnáročnějším divákům bude obyčejnost života dvou lidí, v níž je největší krása a síla celého filmu, v poslední třičtvrtěhodině lézt ukrutně na nervy.
Český trailer filmu Turínský kůň Z celého textu je jasné, že Turínský kůň je těžký a hodně náročný art. Pokud se vám ale chce přemýšlet a nejste spokojeni s tím, kam se svět řítí, najděte si ho a podívejte se na něj. I když vám z něj asi nebude nejlépe, z hlavy ho rozhodně jen tak nedostanete. A o to tvůrcům šlo především.