Francouzské milostné drama Portrét dívky v plamenech soutěžilo na filmovém festivalu v Cannes, odkud si jeho režisérka a scenáristka Céline Sciamma odnesla mimo jiné cenu za nejlepší scénář. Stejnou měrou je však podstatné i to, jakým způsobem je snímek režírován. Jde o velmi komorní dobovou kostýmní romanci, která je však natočena velmi současně a moderně a obsahuje řadu motivů, které se významně vztahují i k dnešku. Zároveň jde ale o film velmi nenápadný, minimalistický a emocionálně ztišený, jehož hlavním tématem jsou ženy, které by chtěly žít nějakým určitým způsobem, jenž ale v jejich postavení a v kontextu tehdejší společnosti nepřichází v úvahu, a tak musejí své city (ale i leckteré myšlenky a činy) navenek skrývat.
Ono milostné vzplanutí je přitom jen jedním z mnoha elementů, jež jsou ve snímku využívány, a rozhodně netvoří jeho jádro. K fyzickému sblížení obou hrdinek dojde až ve druhé polovině snímku, přičemž všechny intimnější pasáže jsou snímány nanejvýš cudně a bez přílišného důrazu na smyslnost – jde spíš o splynutí dvou duší než dvou těl. Talentovanou a tichou Mariane a tajemnou a melancholickou Héloïse to k sobě pochopitelně táhne i po tělesné stránce, o dost podstatněji ale jejich vztah utváří sdílená zdrženlivost, k níž byly v rámci své výchovy vedeny a s níž jsou nuceny své emoce a názory potlačovat (a potlačují spolu s nimi tím pádem i vlastní identitu), stejně jako jejich empatické a šťastné soužití v izolovaném ostrovním prostoru, kde je za jejich zakázanou lásku a jiné tabuizované skutky nemůže nikdo soudit.
Jde tudíž o drama odehrávající se v patriarchální společnosti, v níž však muži záměrně nejsou téměř vůbec přítomni. Jeho hrdinky jsou emancipované (což je zřejmé už od jedné z prvních scén, v níž se Marianne sama aktivně vrhá do mořských vln, aby zachránila ze člunu vypadlé malířské plátno) a přály by si být skutečně nezávislé (a vymanit se z domluveného sňatku, spát s osobou stejného pohlaví či nemuset podepisovat vlastní malby mužským jménem), leč žijí v době, která jim to neumožňuje. Což je poměrně silné téma, které bude dobře rezonovat s feministicky smýšlejícím obecenstvem. Rušivě působí v rámci děje akorát linie věnovaná snaze Héloïsiny služebné docílit potratu, čímž je sice vnášen do příběhu další ženský citlivý motiv, ale v podstatě se týká jen vedlejší postavy, která krom toho souvisí s osudy hlavních hrdinek jen okrajově a nemá na jejich vývoj prakticky žádný vliv.
Zároveň jde o film hodně umělecký a intelektuálně sofistikovaný. Až na výjimky neobsahuje žádný hudební podkres, neb hudba je v něm považována za něco vzácného a mimořádného. Hojně pracuje s tematikou přírodních živlů a s motivy umění a malířství (vztah Marianne k Héloïse prochází podobným vývojem jako její obraz, jenž symbolicky stvrzuje Héloïsinu budoucnost). Je v něm vyprávěn příběh Orfea a Euridiky, který je hrdinkami interpretován tak, aby smysluplně vytvářel paralelu k jejich vlastnímu osudu. Po většinu dvouhodinové stopáže plyne pomaličku a subtilně, aby v posledních několika minutách poskočil o několik let kupředu a zasadil nečekaný silný emotivní úder.
Chytře a pečlivě budovanou vztahovou linii obou žen navíc kromě suverénní režie probouzejí k životu i perfektní soustředěné herecké výkony obou hereček v hlavních rolích a jemná vizuální stránka, upomínající na prvky využívané v dobovém malířství. Portrét dívky v plamenech tudíž sice působí jako esteticky, formálně a myšlenkově vycizelovaný a důmyslný film, avšak v emocionální rovině doplácí na to, že je v oné okázalé zdrženlivosti a potlačovaní citů natolik důsledný, že může na leckoho působit až chladně a odtažitě. Výsledkem je tudíž pozoruhodné dílo, jež lze ocenit především rozumově a analyticky pro to, co a jak říká, leč emocionálně ho docení pouze ti, kteří se na jeho decentní a křehký příběh o dvou ženách, jež svou láskyplnou náklonnost a spalující touhu vyjadřují po většinu času v nenápadných náznacích, dokáží správně napojit.
Chytře a pečlivě budovanou vztahovou linii obou žen navíc kromě suverénní režie probouzejí k životu i perfektní soustředěné herecké výkony obou hereček v hlavních rolích a jemná vizuální stránka, upomínající na prvky využívané v dobovém malířství. Portrét dívky v plamenech tudíž sice působí jako esteticky, formálně a myšlenkově vycizelovaný a důmyslný film, avšak v emocionální rovině doplácí na to, že je v oné okázalé zdrženlivosti a potlačovaní citů natolik důsledný, že může na leckoho působit až chladně a odtažitě. Výsledkem je tudíž pozoruhodné dílo, jež lze ocenit především rozumově a analyticky pro to, co a jak říká, leč emocionálně ho docení pouze ti, kteří se na jeho decentní a křehký příběh o dvou ženách, jež svou láskyplnou náklonnost a spalující touhu vyjadřují po většinu času v nenápadných náznacích, dokáží správně napojit.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]