Sestup Orfeův (The Fugitive Kind) je v pořadí čtvrtý celovečerní film amerického režiséra Sidneyho Lumeta. Vznikl tři roky po jeho veleúspěšném debutu Dvanáct rozhněvaných mužů (12 Angry Men) a jde o adaptaci jedné z pozdních her významného dramatika Tennessee Williamse. Při bližším pohledu na poměrně rozsáhlé Lumetovo režijní dílo zjistíme, že k látkám vycházejícím z divadelního prostředí měl velmi blízko. Kromě Williamsovy hry zfilmoval i dvě dramata jeho předchůdce Eugena O'Neilla, a to The Iceman Cometh (1960) a Long Day's Journey Into Night (1962). K adaptaci divadelní hry se pak ještě vrátil na konci sedmdesátých let, kdy natočil přepis pozoruhodné hry britského dramatika Petera Shaffera Equus (1977) s Richardem Burtonem coby psychiatrem, který se snaží přijít na to, proč jeho pacient, mladý chlapec Alan (Peter Firth), oslepil koně, o něž se staral. Filmová verze Sestupu Orfeova, jenž vznikl přepracováním téměř dvacet let staré a nikdy neuvedené dramatikovy hry Bitva andělů (Battle Of Angels), byla na plátna kin uvedena tři roky po jeho broadwayské premiéře. Byť snímek nedosáhl takového diváckého úspěchu jako například nezapomenutelný Kazanův přepis Tramvaje do stanice Touha (A Streetcar Named Desire) nebo Brooksovy adaptace Kočky na rozpálené plechové střeše (Cat On A Hot Tin Roof, 1958) a Sladkého ptáka mládí (Sweet Bird Of Youth, 1962), jedná se dílo dodnes živé a aktuální, a to nejen díky nadčasovosti Williamsovy původní hry, ale především zásluhou hereckých výkonů ústředních představitelů. V hlavní roli Valentina Xaviera, kriminálem ostříleného rebelského mladíka, nyní usilujícího o nápravu, se představila tehdejší herecká hvězda Marlon Brando, jehož úspěšná kariéra odstartovala právě díky Williamsovi a jeho Tramvaji do stanice Touha, v níž za roli Stanleyho Kowalskiho získal svou první oscarovou nominaci. Brandův sex-appealem sršící Xavier, přezdívaný Hadí kůže, přijíždí do zapadlého jižanského městečka, aby zde začal nový život. Minulost jej ovšem dostihne dřív, než se zde stačí usadit. Místní, skrz naskrz zkažená dcerka ze zbohatlické rodiny Carole Cutrere, jíž ztvárnila tehdejší manželka Paula Newmana, herečka Joanne Woodward, mu na každém kroku připomíná jeho předchozí nevázaný a prohýřený život, ze kterého se nyní snaží uniknout po boku starší vdané ženy, své zaměstnavatelky Lady Torrence, v jejímž obchodě pracuje. Nešťastně provdanou temperamentní Italku si zahrála Williamsova blízká přítelkyně, slavná italská herečka Anna Magnani, přímo pro niž již předtím napsal hru Tetovaná růže (The Rose Tattoo). Magnani si ovšem zahrála až v její filmové verzi - na Broadwayi tehdy herečku pro její jazykovou bariéru nahradila Maureen Stapleton, která si ostatně na divadle původně zahrála i Lady Torrence a ve filmu se pak přesunula do vedlejší postavy značně menšího prostoru. Lumet v Sestupu Orfeově zdařile převedl na plátno atmosféru pro Williamsovo dílo typického jižanského zapadákova zmítaného předsudky a rasismem, ve kterém není místo pro vášnivou lásku atraktivního, společensky nepřizpůsobivého mladíka a výrazně starší vdané ženy. Tennessee Williams, známý svou častou nespokojeností s filmovými přepisy svých her, se na tomto podílel jako spoluautor scénáře. Dvouhodinový snímek sice diváka nešetří slovy a v poměrně rychlém tempu vyprávění jej nenechá vydechnout, ale díky dynamické černobílé kameře zkušeného Borise Kaufmana jej nechává unášet na vlnách naprostého nadšení a úžasu.
P. S.: Na začátku devadesátých let vznikla nová, televizní verze hry v režii Petera Halla, v níž roli Lady ztvárnila britská herečka Vanessa Redgrave, která ji předtím s úspěchem hrála i na Broadwayi.