"Jsem velmi pyšná na to, co děláme. Pečovatelé a dárci už toho tolik dosáhli. Ale nejsme stroje. Po čase se to stejně omrzí. Předpokládám, že proto se už tak často nedívám do budoucna, ale zpět... na Chaloupky a Hailsham. A na to, co se nám tam stalo. Mně, Tommymu a Ruth." Provázeni voiceoverem hlavní hrdinky se zpět ohlédneme i my. Na to, co se stalo Kathy, Tommymu a Ruth. Důležité je vydat se na výlet do alternativní Anglie minulého tisíciletí bez znalostí a jakýchkoliv očekávání. Nenechte se zmást science fiction nálepkou, tento příběh by se mohl stejně tak dobře odehrávat v Japonsku nebo v knihách Charlese Dickense. Ačkoliv o příběh samotný vlastně nejde, považuju jeho absolutní neznalost za důležitější než režisér Mark Romanek. Řadou rozhovorů, kde společně se scenáristou Alexem Garlandem (Pláž, Sunshine) vyzrazuje příběh, vytváří v divácích očekávání, že půjde o druhý Ostrov. A to tedy rozhodně nepůjde. Paralely lze hledat spíš v osudovosti Pokání, zasněnosti Za všechno může láska nebo feelingu Gattaky a Potomků lidí. Přestože je film o emocích a ne o příběhu, znalostí děje by nám bylo odepřeno postupně objevovat malé záhady a naděje specifického světa i možnost nechat se jím unášet společně s jeho obyvateli. Film sleduje tři děti ve speciální anglické internátní škole, které vyrostou do podoby Carey Mulligan, Andrewa Garfielda (nový Peter Parker) a Keiry Knightley. Abychom pochopili jejich chování, musíme pochopit jejich specifického tvůrce. Kazuo Ishigura do nich vložil japonský smysl pro povinnost, který fascinuje evropské diváky napříč východní kinematografií, a zároveň citovou otevřenost jeho domovské Anglie. Je proto lehké se do hrdinů vcítit a zároveň se nechat fascinovat podivnou odlišností. Jejich odevzdanost osudu vytváří podmanivou atmosféru a dovoluje příběhu neuspěchaně plynout kupředu. Pomalé tempo se prodírá bezchybnými dlouhými záběry a málokdo by Romanekovi věřil videoklipový původ. Snímek nestaví na momentu překvapení, jeho síla je v tom, že žádné zvraty nenabídne, a diváci jsou si toho vědomi od první scény. Jako u jiných filmů, které začínají svým koncem, je bolestné sledovat hlavní hrdiny a vědět, do čeho se řítí. Veškerá jejich snaha je marná a nezbývá žádná naděje. Většinou se však beznaděj dotýká především diváků - emoce jsou generovány kontrastem mezi tím, o co se hrdinové snaží, a tím, co divák ví, že se stane. Obyvatelé světa tohoto filmu jsou si vědomi toho, co je čeká, a nesnaží se své osudy zvrátit, ač někteří se je snaží alespoň trochu oddálit. Oproti typickému prvoplánovému rebelství se tak dočkáváme artového smiřování se s budoucností, se světem, se sebou samými. Kathy, Tommy i Ruth se vyrovnávají se svým osudem v omezeném světě, který jim byl nekompromisně vyměřen v čase i prostoru. Přes odlišnou situaci svých hrdinů nás snímek vystavuje pocitům, které jsou nám známy, a dotýká se nás více než leckteré filmy ze současnosti. Snaha užít si své životy a napravit chyby je vlastní nám všem. I když se snímek dotýká témat klonování, moderní společnosti a nutí i k úvahám nad tím, co vlastně dělá člověka lidskou bytostí, je především o svých hrdinech. O krátkosti života, o nesplněných snech a o tom, jak důležité je za nimi jít. A o lásce. Brilantně nasnímaná budoucnost z alternativní minulosti koupe diváky v nostalgické melancholii i beznaději, přesto je však na konci nezanechá v depresi. Never Let Me Go vás donutí plakat i zamyslet se v nejintimnějším filmovém prožitku loňského roku.