TV kritika: Deuce: Špína Manhattanu - čím víc sexu, tím víc HBO?

Vydáno: 14.11.2017 11:00 - Marek Slovák

Je sledování sexu v televizi dnes normální? Jaký diskurz obklopuje HBO? Je James Franco ve dvojím provedení málo, moc, nebo tak akorát? Na tyto a další otázky (ne)naleznete odpovědi v kritice první řady Deuce.
James Franco, Zoe Kazan ve filmu  / The Deuce"Sledovat šukání lidí na plátně není normální," řekne jedna postava druhé, načež jí ta odvětí: "Dneska už ano." Úsměvná dialogová výměna pochází ze sedmé části osmidílné minisérie Deuce: Špína Manhattanu z produkce HBO, která má velkou zásluhu na tom, že sledování sexu v televizi učinila normálním. Po loňském propadu s retrem Vinyl, mapujícím proměnu hudební branže v "sedmdesátkách", se "kabelovka" spojila se zavedenými tvůrci Davidem Simonem a Georgem Pelecanosem (Wire: Špína Baltimoru, Generation Kill, Najděte mi hrdinu), aby zmapovali, jak se ve stejné dekádě stal z pornografie mainstream.

Nejprve nezbytná odbočka, která bude nejenom o diskurzivních strategiích HBO, ale i o diskurzu obklopujícím psaní o audiovizuálních počinech na pokračování od této "více než televize". (Diskurz je zde používán ve foucaltovském slova smyslu, tj. jako pozadí promluvy, které něco říct umožňuje, něco naopak znemožňuje - a souvisí s mocenským postavením ve společnosti.) Ocitovaný slogan, zakončující předchozí větu, kabelová stanice používala v devadesátých letech minulého století (tisíciletí) pro budování své značky. Chytlavá věta vzešlá od marketingového týmu vyjadřovala nejenom to, že předplatitelé a předplatitelky měli řadu premiérových titulů nedlouho po uvedení v kinech a na nosičích pro domácí kino, ale i to, že vlastní obsah v podobě filmů a seriálů nebyl omezován co do zobrazovaného násilí, sexu a vulgarit. Alespoň ne v takové míře, jako tomu bylo u veřejnoprávních stanic. Vlajkovou lodí tehdy byl Sex ve městě, oceňovaný dobovou kritikou jakožto progresivní dílo fungující alespoň z počátku jako až antropologická studie (sexuálního) života čtyř nezadaných žen v New Yorku. 

James Franco ve filmu  / The DeuceV novém tisíciletí postupně došlo k obratu, kdy kulturní publicisti a publicistky kritizovali/y HBO za množství zejména sexuálních scén, které jsou spíše žánrovou atrakcí a laciným i lascivním lákadlem publika. Stanice na to vtipně zareagovala v sebeparodickém spotu proměňujícím slogan "It´s not TV, It´s HBO" ("HBO, víc než televize") na "It´s not porn, It´s HBO" ("HBO, víc než porno"), který měl zároveň sloužit jako rembranding, tj. osvěžit značku, aby mohla bez výraznější změny pokračovat dál. Ačkoliv došlo k posunu - od brandu založeného na obsahové progresivitě (ve srovnání s ostatními televizemi) k sebereflexivitě - patrném vedle spotu i na nedávných seriálech (Westworld), kritika posilovala. Poměrně nedávno začala znít i od části tuzemské recenzentské obce, která je oproti zahraničí vždy opožděná.

Na adresu Deuce lze napsat několik jízlivých poznámek, například že porno dubléři mají dobré odbory, protože u HBO mají práci dlouhodobě jistou. Negativní výtky vůči Špíně Manhattanu, odvislé od dlouhotrvajícího a výše nastíněného pohledu na reprezentaci sexu a jeho využití pro propagační účely, by měly jeden zásadní nedostatek. Pro všechen kontext (brand kabelové stanice, jeho proměna napříč dekádami, kritické reflexe) by pozapomínaly na samotný text (audiovizi na pokračování); argumenty by uzpůsobovaly přednastavené optice vnímání. Zvlášť když seriál je o sexu asi stejně jako Špína Baltimoru, na kterou svým českým podtitulem odkazuje a s kterou sdílí dvojici tvůrců (Simon, Pelecanos), pouze o drogách.  

Fotografie z filmu  / The DeuceJe o místě v konkrétním čase, kdy došlo k určitému zlomu (mainstreamizace pornografie a prostituce), přičemž ono špinavé dospívání k danému historickému milníku je mapováno. Nemalá řada postav (policisté, pasáci, prostitutky, gauneři, gayové, vysokoškolští studenti/studentky, tvůrci porna...) slouží pouze k zprostředkování co nejrozmanitějších hledisek a k utvoření co nejkomplexnějšího obrazu manhattanských sedmdesátek. Proměna doby či určité posuny jsou demonstrovány na proměně prostředí, což je nejpatrnější z toho, jaké tituly se střídají v městském kině, u kterého postává skupinka prostitutek: od artu (např. Il conformista) přes exploatace (např. Pták s křišťálovým peřím) až k pornu pro masy (Hluboké hrdlo). 

Příznačné a návodné je v tomto rámování, respektive epilog první a závěrečné epizody. Pilotní končí záběrem do chodby zaplivaného motelu, ve kterém pasáci pasou prostitutky (a jeden z protagonistů si tam pronajímá pokoj). Poslední končí záběrem do chodby luxusnějšího bordelu, ve kterém mají pasáci své prostitutky (a onen "jeden z protagonistů" má na starost managment podniku). Prostředí napříč uplynulou dobou, nikoliv protagonisté a protagonistky, zde sehrává hlavní roli.

Fotografie z filmu  / The DeuceNavyklé/mu na konvenčnější přístup může vadit, že z velkého počtu postav se většího prostoru dostává předvídatelně pouze dvěma: Vincentovi/Frankiemu Jamese Franca, který je zároveň výkonným producentem a režisérem dvou částí, a Cody Maggie Gyllenhaal, která je zároveň producentkou celého pořadu. Nedostatkem však je víc to, že tvůrčí dvojice Simon a Pelecanos sice dovede napsat chytré i vtipné/znepokojivé dialogy a vystihnout přitom jakoby mimoděk dobu, ale upřednostňuje metodu "sit/stand and deliver" ("seď/stůj a vyžvejkni se"), potažmo "walk and talk" ("choď a vyžvejkni se"). Takový přístup navzdory nepopíratelným produkčním hodnotám není moc esteticky zajímavý, a tak je Deuce nejpůsobivější a nejlepší ve chvílích, kdy se scéna/záběr střihne o něco později, kdy se nechá mlčky doznít. Protáhnutý pohled dvou prostitutek - starší a mladší - je výmluvnější než dobře napsané dialogy mezi nimi.

Nesporným mínusem je taktéž to, že veškeré nekonvenčnosti navzdory (prostředí před postavami) jsou linie a vypravěčské vzorce spojené s výraznějšími postavami nakonec velmi konvenční. Sledujeme příběh vzestupu (a morálního pádu), kdy se kumpáni (v tomto případě bratři-dvojčata) dají na ne zcela legální byznys. Sledujeme příběh policisty, který je oproti ostatním morální, protože nezkorumpovaný. Sledujeme příběh investigativní žurnalistky, která čelí svému šéfovi i předsudkům okolí. Sledujeme příběh ženy, která se snaží v kariéře, přestože společností odsuzované, posunout se dál, přitom zajistit svou rodinu. Sledujeme... Všechno to ve výsledku působí jako značně opotřebované vypravěčské vzorce, jež člověk zná z různých sedmdesátkových fláků.

Fotografie z filmu  / The DeuceDeuce ovšem není stylovou nápodobou jiných děl z dané doby (byť si na ně vzpomenete, pokud je znáte), čímž vyčnívá ze současné audiovizuální produkce, u které se nostalgické odkazování a připodobňování stalo normou. Kombinaci známých příběhů jako ze sedmdesátkových fláků má, protože vychází z autentických výpovědí různých lidí. Spíše chladnou barevnou paletu od kostýmů přes dekorace až po rekvizity volí ne proto, že "takto to tehdy ve filmech vypadalo", ale spíš z toho důvodu, že "takto lidé chodili oblékaní a tyto věci měli". 

Podobně osvěžující, protože výlučná, je i struktura. Ano, setkáváme se s řadou zprvu oddělených linií, které se dříve či později protínají. Vysokoškolská studentka v pilotu, dlouhém jako celovečerní film, narazí na další postavy: barmana, s nímž si popovídá, policistu, když je zadržena na policejní stanici. Namísto protínání izolovaných bloků a jejich následné společné odvíjení ovšem minisérie volí tu strategii, že přidá alespoň jednu novou postavu reprezentující další hledisko na danou problematiku. Ve druhém díle se tak přidává investigativní žurnalistka, ve čtvrtém barman apod. Určující není odvyprávění osudů rozmanitých figur, které (ne)dosahují stanovených cílů, ale zprostředkování pohledů namísto v určujícím období. 

Fotografie z filmu  / The DeuceDivácký komfort je narušován i tím, že ženy nejsou těmi, které by byly primárně pro pohled (Cody je ze všech postav zdaleka nejprokreslenější, mající přítomnost, plány do budoucnosti i minulost jakožto jedno z mála postupně odkrývaných tajemství). Asi by se napočítalo více odhalených pánských přirození než dámských poprsí, kdyby si někdo dal tu práci. Na minisérii se na pozici spoluscenáristů a spoluscenáristek podíleli/y gay a trans lidé, čtyři epizody z osmi režírovaly ženy, což je na výsledku znát.

Zdá se, že pomalu dochází k další proměně, kterou letos u HBO signalizují Sedmilhářky a právě Deuce: Špína Manhattanu. Kabelová stanice nejprve udělala ze sledování sexu něco normálního. Po dlouhotrvající kritice, že sex se u více než televize stal normou, začalo narušování stávajících norem. Sex již není atrakce, ale to, co se prozkoumává s ohledem na společenský a průmyslový dopad. Mužský pohled byl nahrazen tím ženským, potažmo menšinovým. Ohlížení se do minulosti nemá podobu nostalgického oparu plného narážek pro zasvěcené (a pokud, glosuje současnost, jako tomu je u popíchnutí namířeném na queer artovky). Vypráví se povědomé věci, ale strukturně nezvykle. Těžko soudit, jestli ona jinakost je nová diskurzivní strategie, protože by to bylo předčasné, ale tohle ohledávání a ohlodovávání norem je mnohem zajímavější než "tradiční" sex (Až po uši, Hra o trůny...) v HBO.   

Upoutávka na minisérii Deuce: Špína Manhattanu.

NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán. Přihlášeným se tato otázka nezobrazuje.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY


© 2000-2017, IMEG s.r.o. ISSN 1804-5529

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu IMEG s.r.o. zakázáno.
Přepnout na klasické zobrazení
Kupte si nejprodávanější hosting v ČR se slevou 50% (slevový kód: FILMSERVER)