Řecký režisér Yorgos Lanthimos je hlavním představitelem takzvané řecké divné vlny, což předznamenává záměrnou divnost, bizarnost a ujetost jeho filmů. Už ve filmech Špičák a Humr(který již byl natáčen s anglicky mluvícími herci a v mezinárodní koprodukci, stejně jako Zabití posvátného jelena) vytvořil satirické obrazy podivných lidských společenství, která se řídí absurdními pravidly a legračně-mrazivými kulturními návyky, jež ovšem jejich tvůrce záměrně nemá potřebu jakkoli vysvětlovat (ve Špičáku rodiče vychovávali své dospívající děti v izolaci a vytvářeli pro ně značně iluzivní a zkreslený obraz okolního světa, v Humrovi se lidé měnili na zvířata, pokud nebyli schopni zajistit si dostatečně včas životního partnera).Jeho film Zabití posvátného jelena, na němž spolupracoval se svým dvorním scenáristou Efthymisem Filippou, je přiznanou moderní adaptací Euripidovy antické tragédie Ifigenie v Aulidě, nicméně jde o adaptaci extrémně volnou – Lathimos si z ní bere jen pár motivů v čele s osudovým proviněním a následným krutým „božím“ trestem, jenž postihne hlavního hrdinu. Tím je špičkový kardiochirurg (Colin Farrell), věrný manžel (jeho ženu hraje Nicole Kidman) a starostlivý otec dvou dětí, který si ve volných chvílích dává podivná tajná dostaveníčka s dospívajícím chlapcem (místy až démonický Barry Keoghan), s nímž ho pojí cosi z minulosti, a který se stane prostředníkem apokalypsy, jež zanedlouho postihne celou jeho rodinu.
Oproti předchozím snímkům Yorgose Lathimose se fiktivní svět v Zabití posvátného jelena na první pohled o poznání více přibližuje naší realitě, leč liší se v dráždivých drobnostech, jako je překvapivá otevřenost jeho hrdinů i ohledně poměrně intimních aspektů jejich života, výrazně omezené a sterilní vyjadřování emocí, podtržené ještě nedostatkem hlasové intonace, a až podezřele přeháněná vzájemná zdvořilost a uctivost. Ve své plné bizarnosti se film nicméně projeví se chvíli, kdy ústřední čtyřčlenná rodina začne být sužována jakousi devastující vyšší mocí. Nic bližšího není záhodno naznačovat, na tenhle film je nejlepší vyrazit a vědět předem co nejméně a následně se nechávat neustále udivovat a překvapovat jeho dějovými zvraty a nepředvídatelným vývojem událostí.
Podstatná je hutná atmosféra, nastolená od začátku filmu až do jeho osudového a absurdního finále, která je navíc poměrně konzistentní a udržuje diváka v napětí a očekávání. Herecké výkony jsou skvělé, samozřejmě podřízené výrazné stylizaci postav, vyjadřujících se a chovajících se přehnaně mechanicky a klinicky. Útlocitným povahám film doporučit nelze (hned první záběr skýtá detailní pohled do otevřeného hrudníku operovaného pacienta), naopak milovníci černého humoru si rozhodně přijdou na své v podstatné míře. Yorgos Lathimos sice záměrně přistupuje k filmu se vší vážností a pozvolný absolutní rozpad dobře situované rodiny mistrovsky stupňuje bez jakéhokoli náznaku humoru, ale tím spíš lze na mnohé scény, vzpírající se svou divností a originální kuriózností zdravému rozumu, a tím pádem i na celý film jako takový, pohlížet jako na černou komedii. Byť jde samozřejmě převážně o satirické drama, v němž lze nacházet paralely se současnou společností.Zabití posvátného jelena je nádherně a zábavně zvláštní a neobvyklou hříčkou, testující hranice publika zakládajícího si na morálních hodnotách. Jde o vynalézavý a nápaditý film s vynikající kamerou, hororově vyšinutou hudbou a působivou atmosférou, která je stejnou měrou znepokojující a temná, jako je komická a hravá. Místy sice snímek ztrácí tempo kvůli tomu, že příliš dlouho přešlapuje na jednom místě, ale každopádně ho stojí za to doporučit coby počin kvalitní a výrazně se odlišující od naprosté většiny distribuce. Tady si na nedostatek originality vážně stěžovat nelze.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
