Proč tak dlouhý kontextový úvod věnovaný jedničce, když má tento kritický text být zhodnocením dvojky? Z jednoho prostého důvodu: vše, co platilo pro díl první, platí do jisté míry i pro díl druhý. Opětovně se převážnou část stopáže pracuje se "sbíhavou konstrukcí", kdy se ještě větší řada hrdinů a hrdinek (stará generace + nová + vedlejší postavy) než minule setkává v dílčích a uzlových bodech vyprávění. Znovu nestačí jedno médium (film), aby bylo odvyprávěno vše potřebné, a tak místo videoher a televizních relací máme webové stránky a internetová videa přemosťující dění mezi oběma částmi a osvětlující osudy "starých známých" i změny ve světě příběhů. Zase se ve velkém více či méně přiznaně brakují různé kinematografické tradice hned několika žánrů (sci-fi, válečný, katastrofický), k nimž se nově připojuje další (monster movie), byť tentokrát namísto vzorce katastrofického filmu dominuje vzorec sci-fi. Samozřejmě se to nebere až tak vážně ("Rádi ničí památky!" na adresu ufonů jako jeden příklad za všechny). Opětovně se staví na hlavu jistý typ vyobrazení mimozemšťanů, kdy ti lidem pomáhající jsou proti mírovému řešení mezigalaktické hrozby, protože jinak by se asi opravdu zastavila Země. 

Ono "vše, co platilo pro díl první, platí do jisté míry i pro díl druhý" lze brát nejenom jako klad, ale i jako negativum. To, čím byla jednička ozvláštňující a výlučná, se za ty dvě dekády stalo skoro normou, a tak dvojka ztrácí na působivosti. Sbíhavá konstrukce vyprávění se z něčeho představujícího změnu stala pouhou variantou způsobu organizace vyprávění. Variantou, kterou dříve (z)volil nejenom jeden ze scenáristů Nového útoku James Vanderbilt (Amazing Spider-Man, Emmerichem režírovaný Útok na Bílý dům), ale i další píšící potenciální trháky (Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, X-Men: Apokalypsa). Rozprostření příběhu napříč platformami v posledních letech popularizovaly marvelovky se svými komiksovými předpokračováními a seriály reagujícími na dění ve filmech i krátkými videi předjímající věci příští, že spíš překvapí existence franšízy, která si vystačí s příběhem v jednom médiu. A ohlížení se nejenom daleko do kinematografické minulosti, ale i k počátkům vlastní série, je jednou ze strategií studií, jak oslovit původní zasvěcené i nové neznalé publikum (craigovské bondovky, Jurský svět, Terminátor Genisys, Star Wars: Síla se probouzí).

Pokračování po dvaceti letech se ovšem v jednom podstatném bodě vzdaluje nejenom jmenovaným titulům, ale i svému předchůdci. Současné počiny se zesílenou konceptualizací (s předlohou, provázaným marketingem, snadno sumarizovatelnou zápletkou) kladou více důraz na budování světa příběhu. Pro předchozí snímky Rolanda Emmericha - jak z jeho hollywoodského, tak hlavně toho německého období - byla zase určující hra s inspiračními zdroji a žánry. Například (výběrově) z německé tvorby v Joey ustupoval vývoj titulní postavy do pozadí a do popředí se dostávaly odkazy na ambliňácké rodinné podívané; v metafikčním Hollywood-Monster byla hlavní spojitost s filmy s monstry z dob klasického Hollywoodu (podobně jako v Godzille, ale vycházející z jiného geografického koutu světa). Z hollywoodské tvorby šlo pro změnu o přepracování válečných (Univerzální voják), katastrofických (Den poté,2012) a akčních parťáckých (Útok na Bílý dům) děl. 

V Den nezávislosti: Nový útok je však na prvním místě proces samotného vyprávění - jasnost, srozumitelnost a přehlednost, zatímco je testováno, kolik toho lze ještě vůbec pojmout. Víc než desítka hlavních a vedlejších postav s vlastním vývojem má v příběhu jasnou funkci, ať je to jeho posouvání dál (staří známí odhalující postupně důležité informace), nebo naopak zpomalování vývoje vpřed (záměrně brzdící linie s Levinsonovým otcem). Jasnosti se dosahuje nejenom tím, že všichni jsou snadno rozpoznatelnými žánrovými typy, ale také tím, že část byla představena minule a nováčci jsou s původními postavami nějak spřízněni (rodinně, milostným zájmem apod.). Srozumitelnost je zajišťována tím, že zatímco každá postava ví omezené množství informací, divák/divačka díky změnám jednotlivých hledisek má přehled o všech, což mnohdy vytváří napětí při očekávané kolizi několika předtím soběstačných linií.

Přehlednost je zase dána nikoliv pouze klasickým rozčleněním dvouhodinového filmu do čtyř aktů (uvedení do děje, jeho komplikace, vývoj a klimax plus krátký epilog), ale odlišením každého z nich částečně žánrově, částečně způsobem návazností mezi scénami. Uvedení do děje nejenom ustanovuje vztahy mezi postavami a proměnu světa od "posledně" (1996), ale pracuje se vzorcem záhady (co znamenají ony kreslené obrazce?, proč se ta loď aktivovala?, co skrývá ta nově příchozí? atd.) a scény vedle této jednotící linie spojuje výhradně za pomocí dialogových háčků. V komplikaci dění se vystřídají dva žánrové vzorce (katastrofického a válečného bijáku) a jednotlivé pasáže jsou uskupovány do tematických bloků (úmrtí rodinných příslušníků, (ne)úspěšnost mise) obracejících na hlavu vyústění sekvencí z předchozího dílu.

Vyprávění je vystavěno podle toho, jak se jednotlivé linie sbíhají (postavy se setkají a dohromady ví víc), nikoliv podle blbnutí se žánrovými tradicemi (odkrytí informací jdoucí proti očekávání z předchozích žánrových děl) jako v prvním dílu. Odlišný přístup může být vnímán jako zápor, protože Emmerich je přece jenom víc "pastišák" (napodobitel dřívějších děl se snahou o zahlazení jejich nedostatků a vyzdvižení kladů) než vypravěč (na uspěchanosti vývoje a klimaxu v porovnání s rozsáhlostí uvedení do děje to je znát). Avšak když se spojí ona hra se žánrovými vzorci s efektivitou vyprávění, jde o cinefilní blaho. Obzvlášť závěrečné vyvrcholení, kloubící vzorec válečného (pozemní a vzdušné odstřelování nepřátel), katastrofického (příjezd autobusu a záchrana na poslední chvíli) a monster bijáku (čím dál větší úhlavní nepřítel ala vetřelčí královna či padesátkové útoky padesátimetrových ženštin), je toho příkladem. 

Na Dni nezávislosti: Novém útoku je pozoruhodné právě ono pastišácké dovádění: pokus o překonání předchůdce variováním řady scén z něj; snaha o navýšení počtu hlavních a vedlejších postav i rozšíření vyprávění při zachování srozumitelnosti; kloubení různých žánrových vzorců a přepracování inspiračních zdrojů jejich přesazením z hájemství béček do áčkového blockbusteru. Není proto moc na místě řešit významové přesahy, protože ty buď souvisí s oním blbnutím s tradicemi, nebo rozvíjí linie a motivy z jedničky (konzervativní důraz na rodinu a vedle toho liberální uspořádání společnosti, ve které nesejde na genderu, etnicitě, rase... a nově i orientaci).

Elitističtí kritici budou z oné rozpornosti zmateni (konzervativní i liberální hodnoty = oslovení většího počtu publika, ne?). Případně budou těžce nespokojeni s možným vyzněním (proválečné "poselství" souvisí s revizí padesátkových sci-fi a přimknutí k sedmdesátkovým vesmírným operám a pozdně osmdesátkovým válečným vypořádáním se s emzáky). Popcornožrouti a popcornožroutky budou zase tvrdit něco o nutnosti vypnout mozek, přestože pouhé snížení pozornosti by znamenalo neusledování dění s tolika postavami a liniemi, i když typizovanými (postavy) a předvídatelnými (linie). Kdo ale doufal, že Nový útok bude spíš Staronový útok, bude spokojen/a. Tím víc, čím víc v konkurenci současných blockbusterů ocení(te) lehkovážnost namísto vypravěčské i významové zatěžkanosti. Tím víc, čím víc spadá(te) nikoliv mezi naivní, ale kritické diváky ("Hele, ID střídavě odkazuje k A, B, C, což dává dohromady... třeba R!"). Víc je totiž někdy lépe a Den nezávislosti: Nový útok je toho dokladem.

P. S. Viděno v IMAXu v originálním znění s titulky a ve 3D. Navzdory dobré práci s hloubkou ostrosti, podřízenosti vyprávění a míry vtažení do dění nedoporučuji zhlédnutí trojrozměrné verze na největším plátně v České republice, protože při sebemenším pohybu hlavou je obraz rozmazaný. A to nejenom ve chvílích, které vinou volby stylistických postupů (okázalé zadní protisvětlo s přirozeným zdrojem v místě dění) mají tento následek jaksi "automaticky".

Česky otitulkovaná upoutávka na film Den nezávislosti: Nový útok (2016)