HYSTERIE, BOLEST, ROZPOLCENÍ Když Darren Aronofsky natočil Wrestlera, bylo to pro mě velké zklamání. Od Černé labuti jsem tedy příliš nečekala. O to větší bylo překvapení, když to byl ten starý, dokonalý Aronofsky v plné síle. Hysterie, bolest, rozpolcení a nádherně vizuálně ztvárněný příběh bytosti, pro kterou je život na tomhle světě příliš těžký - jak to u jeho hrdinů bývá. Propojení příběhu a baletu působí neskutečně efektně a do toho všeho krásná, křehká a strašná Natalie Portman. Doufám, že o Oscarovi už je opravdu rozhodnuto předem, protože její výkon byl opravdu neuvěřitelně uvěřitelný. Černá labuť je pro mě jednoznačný film roku - silný příběh, skvělí herci, známé a jedinečné melodie Čajkovského, mrazivá atmosféra do krajnosti dotaženého umění a osobního rozpolcení, film, který člověk nedostane z hlavy. Bylo tam něco z Requiemu za sen i něco z Pí, ale žádná prázdnota z Wrestlera. Bylo tam všechno, co od dobrého filmu čekám - tedy všechno, co čekám, že mi nabídne Darren Aronofsky. Takže díky, že jste se vrátil, pane režisére. Johana Hovorková: 10/10.
VYMAČKANEJ POMERANČ Baletu určitě neholduji, vlastně se mu vyhýbám jako čert kříži, stejně jako třeba opeře. A to, co se před lety povedlo Miloši Formanovi s Amadeem, u kterého jsem i přes počáteční odpor nakonec s nadšením hltal každičký tón a hlas, dokázal nyní i Darren Aronofsky s Černou labutí. Bez servítek mě vtáhl do nečekaně drsného baletního světa a já za doprovodu Čajkovského klasiky dokonce dostal chuť si na to pravé Labutí jezero někam zajít. Film je obrovským způsobem zvedán hereckým koncertem Natalie Portman, neboť tomu, co na plátně předvádí, se ani nechce věřit a mám dojem, že ji z hlavy hodně dlouho nedostanu. A už vůbec ne její postelovou scénu s Milou Kunis. Až bude MTV vyhlašovat Polibek roku, sice to vyhrajou upíři, ale tohle už objektivně nelze překonat. Aronofsky prostě zaválel, opět dokázal, že když se to umí, lze natočit strhující film o čemkoli. Černá labuť, přestože jde o malý film, má neuvěřitelnou sílu a graduje způsobem, jaký jsem naposledy viděl u jeho Requiemu za sen. To znamená, že když začnou závěrečné titulky, nejste schopni se pohnout, sedíte na místě jak vymačkanej pomeranč s pusou dokořán a se skelným pohledem přemýšlíte o tom, že jste právě viděli něco jedinečného. Zážitek s velkým Z. Oskaři už se třesou. Zbyněk Kubín: 9/10.
NÁROČNÝ A FYZICKÝ HOROR ZE SVĚTA BALETU S hlavní recenzí kolegyně v zásadě souhlasím a ve většině věcí bych se opakoval. Aronofsky tu perlí a baletní svět představuje jako skutečný horor. Černá labuť je hodně fyzickým a těžkým filmem, z jehož sledování nemusí být každému dobře. Trhání kůže, stříhání nehtů a každé loupnutí kloubů si prožijete spolu s hrdinkou a je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Když si přidáte vynikající osobní kameru, která jde místy mnohem dál než ve Wrestlerovi a zážitek tak hodně prohlubuje, a kongeniální mrazivou Čajkovského hudbu, máte takřka dokonalý film. Výkon Natalie Portman je absolutně z jiné planety, Oscara už v podstatě naprosto zaslouženě třímá v ruce. Je totiž hodně znát, že si sáhla na absolutní dno a že úloha ji musela totálně vyčerpat. Proměna křehké dívky ve svůdnou vamp je dokonalá, uvěřitelná a mrazivá. Výborní jsou v rámci svých možností a prostoru Vincent Cassel a Mila Kunis, která je Portman až překvapivě vyrovnanou partnerkou. Zamrzí jen to, že film je o chloupek delší, než by měl být, a někdy působí až příliš chaoticky a není snadné se v něm orientovat. Nebýt toho, je Černá labuť geniálním filmem. Takhle je "jen" vynikající. Vratislav Šálek: 9/10.
BARVITÁ HRA PROTIPÓLŮ V sebezničující psychologické hře, která nebere konce a pro hlavní hrdinku se stává téměř osudovou, Aronofsky přichází s mnoha strhujícími podněty, které však rozvádí jen do příliš explicitního černobílého zobrazení, jež je na mnohovrstevnatou pitvu osobnosti jednoduše až příliš banální. Barvitá hra protipólů přináší však divákovi přímo očisťující zážitek, při kterém si po boku baleríny Niny projde stejným osobním peklem. Napomáhá tomu hlavně dravá režie. Schizofrenie, paranoia, deziluze, touha po dokonalosti - Aronofskyho oblíbená témata patrná téměř ve všech jeho počinech jsou zde dávkována s milimetrovou přesností a vědí, kde přesně udeřit do černého...nebo bílého. Porcelánová panenka Natalie Portman odráží v zrcadle obraz svého temného dvojčete, které každý nosíme v sobě. To je také uzpůsobeno audiovizuální stránce, která je někdy přehnaně odpudivá, roztěkaná a dynamická, jindy však klidná a vyrovnaná. Dvorní skladatel Clint Mansell se tentokrát vytasil s mnohem klasičtějším soundtrackem, který v kombinaci s elektrizujícími motivy vytváří nádhernou symfonii plnou odlišností. Do této náramné spleti také zapadají perfektní herecké výkony v popředí se "skorooscarovou" Natálkou, která předvádí zřejmě nejkomplexnější výkon své kariéry. Svede vás i uchvátí. Stejně jako režisér - byť je jeho hra strhující, pořád ale obsahuje jen základní premisu proměny "tichého" káčátka do svého temného protipólu, která je vzhledem k vrstevnatosti jeho předchozích počinů příliš čitelná. Žádné společenské či filosofující přesahy tak nečekejte - Černá labuť je "jen" geniálně natočená intenzivní hra, která opojí vaše smysly. Do té doby, než vylezete z kina. Martin Bubrín: 8/10.
JEDNODUCHÝ PŘÍBĚH V DÁRKOVÉM BALENÍ Darren Aronofsky definitivně dosáhl dokonalé technické stránky. Po zajímavém Pí, makrodetailovém Requiem za sen a všeobjímající iluzi jménem Fontána vytvořil v Černé labuti téměř samonosný vizuál. Rok 2010 přinesl nadprůměrné množství vycizelovaných obalů, každý z tria Boyle, Fincher, Aronofsky ho však použil z naprosto jiných důvodů. V případě Labuti nejde o to, jestli je Bílá či Černá, ale o to, že je neživá - Čajkovskiho melodie vláčí Natalii Portman dějem, aniž jí dají šanci se vzepřít a alespoň na malou chvilku být reálnou. Aronofsky ji přitom protahuje po prknech, které znamenají slávu v mnohokrát viděném příběhu o tenké hranici mezi herci a jejich rolemi. A vůbec to nevadí, protože film dostává diváky kam se mu zachce stejně snadno, jako příběh svou hlavní hrdinku. Aronofskyho filmová řeč na vyvolání emocí nepotřebuje kooperaci diváků a brilantním vizuálem umlčuje i největší rýpaly. Osobně mi to, co Černá labuť dokáže, přijde obdivuhodné, bohužel už mě to pseudoumělecké opakování se moc nebaví. Plakat po červených střevících ale nebudu. Eva Pytlounová: 7/10.
ANKETA
