Filmová esej inspirovaná důvěrným vztahem Tomáše Hejtmánka k legendě české kinematografie, režiséru Františku Vláčilovi. Původním autorovým záměrem bylo zachytit setkání, vydat se na cestu po místech filmů, vyvolat paměť lidí, kteří s Vláčilem spolupracovali. Základem měl být rozsáhlý rozhovor s režisérem. Vláčilova smrt ale představu posunula k novému tvaru: zůstalo slovo, zápis rozhovorů a původní dílo. Portrét se musel cele proměnit a zároveň si zachovat stejný druh pohybu, jeho vnitřní strukturu a vzájemnou závislost. Výsledný film je průnikem mezi reminiscencí, hraným filmem a dokumentem, několikanásobnou citací k poctě myšlení, cítění a tvorby. Herec Jiří Kodet hraje režiséra Vláčila, respektive jím je v nepřetržitosti zápisu, jedinou jemnou odchylkou je jiná tvář, nikoli jiný jazyk. Vláčilovou filmovou řečí pak hovoří celý Hejtmánkův film. Pocta je nápodobou, dokonalým spletením původních obrazů s díly Vláčilových děl - nikoli tedy biografie či portrét, ale autobiografie v rozhovoru, pokračování původní zpovědi. Originalita filmu tkví v pokusu o tento přenos, v zásadním překročení rámce pouhého portrétu jako životopisné poznámky. Cílem filmu není dozvědět se, naopak divák již musí vědět, musí vstupovat do filmu se znalostí Vláčilova díla, vrstev obrazů a zvukových šlépějí, měl by se orientovat v režisérových osudech (to aby mohl projít textem filmu posílen, vědom si přítomnosti určitých prvků, míry a způsobu jejich využití, jak se spojují s ostatními, které je vtahují I omezují, a jaké jedinečné rysy daný styl z tohoto dědictví čerpá). Druhou možností vidění je naprosté oproštění se od fenoménu Franttiška Vláčila, oddělení matérie od pohybu, smyslu od konkrétního hlasu. Obrátit se, dokonale se odtáhnout od těla života a těla díla, vzdálit se autonomii a vnímat hraniční film jako původní celistvost, jako zpověď umělce na konci života a zároveň jako rozhovor učitele a žáka, odehrávající se v poli obrazů. I to je pokračování, uskutečnění plnosti výrazu druhého. Z oficiálních materiálů distributora filmu