Danny Collins (Al Pacino) natočil na počátku sedmdesátých let jednu úspěšnou desku, ke které se obdivně vyjádřil i sám John Lennon. Až po dlouhých čtyřiceti letech prozrazuje Dannymu jeho dlouholetý přítel a manager Frank Grubman (Christopher Plummer), že mu (Dannymu) kdysi Lennon napsal dopis, který mu nyní ukazuje. Lennon v něm Dannymu vzkazuje, aby "vždy zůstal věrný sám sobě a své muzice". Danny se rozhodne jít ve stopách tohoto poselství a opustit svůj stávající život plný nezřízeného pití alkoholu, užívání drog i nevěrné přítelkyně Sophie (Katarina Cas) a zkusit naposledy chytit "druhou mízu". Potkává při tom sympatickou managerku hotelu Mary Sinclair (Annette Bening). Rozhodne se také navštívit svého syna Toma (Bobby Cannavale), kterého nikdy neviděl. Přitom poznává svou vnučku Hope (Giselle Eisenberg) a Tomovu ženu Samanthu (Jennifer Garner). Pomůžou Dannymu najít nový smysl života? Ačkoliv se z obsahu filmu může zdát, že bude Druhá míza tuctové drama či melodrama plné klišé a "mouder ze života", jakých už byly natočeny stovky, není to tak docela pravda. Druhá míza nepřichází s ničím novým ani objevným. Filmů o umělci, který podlehne "lesku a bídě" rock´n´rollové slávy stejně jako příběhů o snaze najít nový smysl života nebo změnit ten dosavadní, či o snaze najít cestu otce k zavrženému synovi (dceři, matce atd.), tu už tu bylo mnoho. Ale málokdy to je podáno tak nenuceně, svěže, neotřele a nekřečovitě, bez tuny sentimentu jako zde. Tam, kde už mnohokrát viděný příběh nepřichází s ničím novým, tam to v případě Druhé mízy povznášejí herecké výkony a také nečekaně pevná, a přitom nenuceně lehká režijní Fogelmanova ruka.
Al Pacino znovu dokazuje (po kolikáté už?), že je herec první kategorie, který dokáže neustále překvapovat a dokazovat, že zahraje kohokoliv a vždy to bude stát za vidění. Role, která je mimochodem inspirována skutečnou postavou folkového zpěváka Stevea Tilstona, kterému kdysi skutečně John Lennon napsal dopis, mu neobyčejně sedla. Pacino tak s lehkostí a nenuceným šarmem vytváří další z galerie postav, které se dají označit jako nezapomenutelné. Nehraje už s takovou intenzitou, jako hrával za mlada v době Serpica nebo Psího odpoledne. Je vidět, že si hraní už více užívá než prožívá, ale vůbec to jeho umění nesnižuje. A také, na rozdíl od dřívějška, více spolupracuje s ostatními herci. Už to není ten brutálně neoblomný individualista, jakým býval. Opravdu je vidět, jak se v nynějších letech i pozici cítí dobře. Ocitnul se ostatně ve velmi dobré herecké partě, kdy mu přihrává spolehlivý herecký veterán Christopher Plummer, se kterým se Pacino před kamerou schází po letech od Insidera: Muže, který věděl příliš mnoho. Oba herci si před kamerou rozumí tak, že skoro ani nemusí hrát, jak přirozeně spolu působí.
Pacino si také velmi dobře sednul s Annette Bening, mezi nimiž cítíme příjemné milostně-komické jiskření. Bobby Cannavale dostal poněkud ošemetnou roli, která nebezpečně balancuje na hraně sentimentality, ale je to opět Pacino, který to s přehledem a zkušeností udržuje na hranici dobrého vkusu a nadhledu. To samé platí o i Jennifer Garner, která tu také dostala poněkud nevděčnou roli těhotné matky a pokorně hraje druhé housle.Nesmíme také zapomenout na hudební složku, zvláště na písně Johna Lennona, který se stal inspiračním zdrojem Druhé mízy. Zazní jich tu hned několik, včetně slavné Imagine nebo méně známé, ale stejně skvělé Love. Dokonce zde uvidíme zazpívat i samotného Pacina. A ačkoliv Pacino nemá hlas, s kterým by mohl pomýšlet na kariéru zpěváka, opět tento nedostatek překonává svým neodolatelným šarmem a elegancí. Na Druhou mízu se určitě podívejte. Jde o typicky příjemný a osvěžující "malý" film strávený v příjemné herecké společnosti a báječného Ala Pacina.
PS: Při závěrečných titulcích uvidíte i skutečného "Dannyho Collinse".
