Děj nastiňuje život postarší obyvatelky USA a rakouské imigrantky, Marii Altman (Helen Mirren). Ta po smrti své sestry objevuje historické listiny včetně závěti její tety Adele Bloch-Bauer (Antje Traue), jež byla zvěčněna na slavném portrétu od malíře Gustava Klimta. Po útěku Marii s manželem Fritzem (Max Irons) z Vídně si obraz však přivlastnili nacisté a nakonec skončil v galerii Belveder a stala se z něj "rakouská Mona Lisa."Maria ovšem za pomoci právníka na pokraji krachu Randyho Schönberga (Ryan Reynolds) zjišťuje, že obraz její tety právem patří jí, ne Rakousku. A rozhodne se jej získat zpět. Vše zpočátku vypadá beznadějně, jelikož se Rakušané své pýchy za žádnou cenu vzdát nehodlají. Silný spojenec Hubertus Czernin (Daniel Brühl) jim ovšem podá klíčové informace a Maria i Randy se vydávají na dlouho cestu za dosažením spravedlnosti.
Život Marii Altmann je bezesporu silným témátem, jako většiny lidí zasažených nacismem. A Simon Curtis ho nezpracoval nijak špatně, naopak velmi kvalitně. Dopustil se však jedné velké chyby, která Dámu ve zlatém činí nudnou, mdlou a nezáživnou. Nemám nastudovaný tento případ, ale tvůrci zřejmě přespříliš lpěli na dodržování skutečností a zapomněli dějovou linii tu a tam oživit.Prakticky celé dění v přítomnosti (pozn. přítomnost filmu se odehrává v 90. letech) není moc výrazné. I scény u soudu, od nichž divák očekává větší dramatičnost a spád, byly jen nezáživným soudním dramatem a působily zbytečně strojeně. Nepopírám, že to tak doopravdy mohlo vypadat, ale asi nikdo se na film nešel podívat, aby zjistil, jak probíhají restituční řízení. Můžeme být tedy vděční, že film alespoň obsahuje flashbacky o útěku mladé Marie (Tatiana Maslany) s manželem z Vídně. Ty jsou silné a napínavé, nejedná se však o nic, co bychom už neviděli.
Značně pokulhávající příběh zachraňují v soudních jednání a odhalování pravdy o ukradeném obrazu hlavně herecké výkony. A přestože tu z nich není žádný špatný, zastiňuje všechny paní herečka Helen Mirren. Dokáže bavit, když vtipkuje s o generace mladším Randym, inspirovat, když rozvádí dlouhá filozofická témata, ale hlavně dojmout. Její výkon v posledních scénách je velmi emocionální a působivý. Bohužel ani ona nedokáže napravit nudu, jež do celého filmu vklouzla.Pokud se tedy vrátíme k srovnání Dámy ve zlatém s Mým týdnem s Marilyn, dovedl Simon Curtis vytvořit sympatičtější postavy. Jeho filmová Marilyn ztvárněná Michelle Williams, působila totiž velmi nesympatickým a namyšleným dojmem, což byl možná záměr, zde se to u žádné z postav nevyskytuje, což je příjemný plusem. Nezachraňuje to ovšem přílišnou dějovou prázdnotu a pocit něčeho, co jsme již nesčetněkrát viděli a mnohdy lépe.
