První okruh představuje téma pedofilie a její de-tabuizace, což je sám o sobě ožehavý námět, který je pro spoustu lidí nestravitelný. Je těžké si připustit rozdíl mezi pedofilem, který je podle definice nemocný člověk, léčí se a nikdy nikomu neublížil, a násilím páchaným na dětech. Statistiky říkají, že 90% sexuálního násilí na dětech páchají lidé, kteří pedofily nejsou. A ještě těžší je soucítit s lidmi, kteří do vínku dostali potenciál dítěti ublížit, jakkoli to nikdy v životě udělat nechtějí. Problém spočívá také v těžkém hledání rovnováhy mezi de-tabuizací a obhajobou. To je patrné ve scénách, v nichž hlavní protagonista Daniel probírá problémy spojené s pedofilií se svými přáteli z komunity pedofilů, kteří o své poruše otevřeně mluví a nikdy na žádné dítě nevztáhli ruku. Na jedné straně lze takové scény interpretovat jako portrét lidí postižených smutným osudem, ale na druhé straně jejich neustále vzájemné ujišťování se, že by nikomu neublížili, vzbuzuje spíš podezření než soucit. Občas totiž působí dojmem, že balancují na hraně a zuby nehty se snaží nespadnout, než že mají věci pevně v rukou. Zde sehrává svou roli dramaturgie a volný prostor, který je protagonistům poskytnutý, ale o tom až později.
Druhá otázka, kterou dokument vyvolává, zní, jestli jde o osobní portrét, nebo univerzální výpověď. Samotný snímek osciluje mezi oběma póly, což samo o sobě není problém. Stejně jako u předchozího bodu pedofilie a její de-tabuizace to znesnadňuje divákovi práci, vytváří širší prostor pro možné interpretace a tím pádem i pro rozkolísané přijetí. Pokud snímek vnímáme jako výpověď jedince, pak je to citlivý portrét mladého muže, který se snaží vyvrátit stereotypní představu pedofila jako člověka, který nedokáže ovládnout své pudy a je hrozbou.
Nicméně i tady má portrét jeden háček, nejde ani tak o celistvý obraz Daniela, ale spíše jeho orientace či poruchy (mezi odbornou veřejností nepanuje shoda). Pokud snímek vnímáme jako univerzální poselství, je právě toto kamenem úrazu. Tím, že drtivá většina filmu se točí výhradně okolo milostného života hlavního protagonisty, vlastně tím jenom potvrzuje všeobecný stereotyp, že život pedofila se skládá pouze z úvah o vztahu s dítětem. Podobně dvousečná je také otázka coming outu a přirovnání pedofilie k homosexualitě. Na jednu stranu je Danielova odvaha a odhodlanost obdivuhodná, na druhou stranu až exhibicionistický způsob, jakým to činí, jeho cíle spíše shazuje.
To přímo souvisí s třetím problematickým bodem, a tím je formální podoba. Všechny aspekty filmové řeči od kamery, přes dynamiku střihu, dialogy, Danielovy výstupy až k dramaturgii (a té především) působí poněkud strojeně a vynuceně. Danielova živelnost a manýristická stylizace doslova válcují veškeré režijní snahy udržet dokument ve svých rukou. Snímku by také neuškodila větší míra konfrontace s druhými, ať už by to byli další členové z komunity pedofilů, režisérka, odborníci atd. Někteří se ve filmu krátce objeví, ale spíše jen proto, aby přihrávali Danielově partu. A to je spíše na škodu.
Na jednu stranu má dokument Danielův svět neoddiskutovatelný význam, co se problematiky pedofilie a jejího společenského vnímání týče. Autoři i hlavní protagonista si zaslouží obdiv za odvahu se do tak ožehavého tématu pustit. Rozhodně jim nikdo nevezeme prvenství v otevření diskuse o jednom tabu. Nicméně jde pouze právě jen o výchozí bod, protože tvůrci snímku plně nevyužili potenciál námětu, který měli v rukou.
