Rodina Petersonových žije poklidný příměstský život kdesi v nespecifikovaném místě USA (točilo se v Novém Mexiku). Tvoří ji manželé Laura (Sheila Kelley) a Spencer (Leland Orser) a jejich dvě děti Luke (Brendan Meyer) a Anna (Maika Monroe). Zvláště Laura ještě truchlí nad ztrátou syna Caleba, který padl při plnění svých povinností ve válce v Afghánistánu. Z truchlení ji vyruší nečekaná návštěva v podobě Davida (Dan Stevens), který tvrdí, že byl s jejím synem ve válce a rovněž, že byl u toho, když padl. Laura nabídne Davidovi dočasné přístřeší a tato nečekaná návštěva změní běh rodiny, jak čím dál více proniká tajemství kolem postavy "hosta" na povrch. Jak už bylo zmíněno na začáktu, The Guest částečně těží z "populární" války na Blízkém východě a konkrétně zde je úplně jedno, zda jde o Afghánistán, nebo Irák. Mnohem více si Wingard oblíbil odnož hororů a thrillerů, takzvaný home-invasion podžánr. A zde si vede excelentně. Nikam nespěchá a pomalu si buduje napětí i atmosféru tajemna a očekávání "něčeho zlého", co nepochybně přijde. Dlouhou dobu se mu daří zadržovat své trumfy v rukávu, aby byl divák dostatečně dlouho držen v napětí a očekávání a ve správnou dobu pak dusná atmosféra budovaná z náznaků exploduje ve výbuch akce.
V budování zlověstné atmosféry mu kromě výborně obsazeného i výborně hrajícího Dana Stevense (Panství Downton), jehož přítomnost bychom v podobném druhu filmů ani ve slunném a zaprášeném americkém zapadákově nečekali, značně pomáhá minimalisticky laděný syntezátorový soundtrack, který budí dojem jako bychom byli v osmdesátých letech a nikoliv ve žhavé současnosti. Zároveň tento hudební doprovod připomíná hudbu, jakou skládal podobně minimalisticky, ale účelně hororový klasik John Carpenter. Ku prospěchu filmu v něm zazní skladba "Emma" anglických The Sisters of Mercy a také skladby belgických elektroniků Front 242.Wingard dobře pracuje s atmosférou i budováním napětí, jak již bylo napsáno. Mimo to tu dobře zvládnul i akční scény a také umí zacházet s celou řadou klišé. Ta tu jsou, ať už jde o samotnou postavu záhadného hosta nebo závěrečnou scénu využívající karnevalových a halloweenských atributů, ale Wingard je užívá vědomě a ví, jak s nimi zacházet, aby to fungovalo. Pokud tohle zvládáte, pak se vám přítomnost klišé nemůže vyčítat. To je právě Wingardův případ.
The Guest je zajímavým hybridem hned několika filmů z rozdílných dob i žánrů. Vojenským experimentováním s psychikou i fyziologií individua, využívaným a zneužitým pro vojenské účely připomene klasického Mandžuského kandidáta i akční béčko Univerzální voják. Postava Dana je pak svého druhu až jakýmsi lidským klonem Terminátora. Wingard si ponechal závěrečným záběrem pootevřené dveře k možnému pokračování na způsob legendární hororové série Noční můry v Elm Street, i když mohlo jít také jen o pouhý vtípek na závěr. Tak či onak jde o mimořádně povedený a zábavný thriller, u kterého se nudit nebudete.
 300.jpg)
