Quentin Tarantino pro generaci diváků devadesátých let definoval, co ve filmu znamená slovo „cool“. Černé obleky, černé brýle, slow motion, pečlivě vybraný popový soundtrack, popkulturní dialogy, pulpová estetika…a tak bychom mohli pokračovat. Jeho debut Gauneři byl v roce 1992 menším zjevením, které nesmazatelným způsobem ukázalo jeden ze směrů americké nezávislé kinematografie, jenž začal být ihned napodobován ostatními. Tarantino, jak ho známe dnes, se v něm však začínal otrkávat a zkoušel mantinely svých tvůrčích dovedností.

Už na scénářích filmů Takoví normální zabijáci (režíroval Oliver Stone) a Pravdivá romance (režíroval Tony Scott) Tarantino ukázal, co mu jde nejlépe – stupňování očekávání, nelineární vypravěcí struktura, dlouhé dialogové výměny s mnoha odkazy na americkou popkulturu. V Gaunerech jsou všechny tyto prvky, které byly k dokonalosti dovedeny poté v Pulp Fiction, přítomny. Tarantino načne film tradičním chlapským klábosením u stolu v restauraci, kde nechá vyniknout herce v dlouhých interakcích. Poté střihne na kultovní „zpomalené“ úvodní titulky a poté zas děj přesouvá kupředu pomocí flashforwardu.

I když jsou Gauneři gangsterským filmem, k takovým Scorseseho Mafiánům (1990) mají dosti daleko. Samozřejmě až na nechvalně proslulé používání násilí, které opět pomyslně posunulo laťku, co se týče americké kinematografie – taková scéna s uchem (i když samotný akt odřezání vlastně nevidíme) má podobnou sílu jako například pozdní Peckinpahovy filmy typu Divoká banda. Celý film se vlastně odehrává ve strašně krátkém časovém úseku a na jedné omezené lokaci skladiště, Tarantino si však dokonale dokázal vyhrát s protichůdně načrtnutými charaktery a udělat z uzavřeného prostoru největší devízu, což z výsledku dělá tak trochu „divadelní hru“ (všimněte si například dlouhých záběrů s minimem střihu ve vypjatých scénách, v nichž lépe vyniknou reakce herců i samotné násilné akty, které mají šanci lépe doznít) s několika přidanými flashbacky.

I s analytickým odstupem však výsledek neztrácí nic z působivosti i po třinácti letech od uvedení, protože načrtává, kam se tvorba režijního velikána v budoucnu posune. Jde zároveň i o Tarantinův nejkratší snímek, který však i na malé ploše ukáže strhující filmařinu a inovativní přístup k filmové formě v rámci americké kinematografie devadesátých let. Po něm si můžete pustit už jen Pulp Fiction…

Originální trailer filmu Gauneři

OBRAZ A ZVUK

Kdo měl možnost Gaunery dosud vidět pouze v televizi, na VHS nebo DVD, jistě ho potěší obrazový přepis, v němž Tarantinův debut vypadá zase o kousek lépe. Jistě, jde na něm poznat, že sledujete více než dvacet let starý film, což se projevuje hlavně relativní vybledlostí celého obrazu, můžeme však pochválit perfektní ostrost, práci s detaily (uříznuté ucho vypadá opravdu nechutně) a zachování „filmového looku“. Menší zádrhel v podobě neplynulého vykreslování se vyskytuje maximálně při jízdách kamery nebo rychlých švencích, těch ale zase není tolik, aby to vyrušovalo od sledování. U starších filmů bývá většinou problematická práce s přepisem nočních scén, ty se však v Gaunerech nevyskytují…

Audio stopa zní v pořádku, kdybyste si ale film zapnuli s pořádnou reprosoustavou, mohou vás sedmdesátkové songy z rádia trochu vyvést z dojmu vyvážené zvukové stopy – Gauneři jsou však převážně dialogový film a velkých zvukových efektů v něm opravdu není potřeba. Když se v něm však nějaké vyskytují (střelba, štěkot psa, zvuk auta) nepůsobí nějakým rušivým dojmem.

BONUSY

Na rozdíl od jiných klasik, kterým se u nás dostalo BD vydání (Nesmiřitelní, Robin Hood: Král zbojníků, Amadeus), obsahuje disk Gaunerů několik bonusů, ty ale bohužel nejdou za rámec toho, co byste o filmu už dávno nevěděli. Z trojice přídavných materiálů je nejvýživnější patnáctiminutový „Film o filmu“ (v HD rozlišení), který však není filmem o filmu v tom pravém slova smyslu – ze samotného natáčení v něm neuvidíte nic, protože jde o reflexi snímku odbornou veřejností. O jeho významnosti v rámci americké kinematografie se rozpovídají filmový kritik, zaměstnanec filmového archivu nebo autorka knihy o Tarantinovi, kteří v podstatě shrnují to, co o filmu už dávno víte (pokud se zajímáte o filmy). Mluvící hlavy jsou prostříhány scénami z filmů.

Na disku se ještě nachází sedmiminutové „Profily Gaunerů“, což je taková krátká fanouškovská nadstavba s někdy vtipnými vymyšlenými osobnostními profily jednotlivých postav, nebo Vystřižené scény v SD rozlišení, které toho však moc navíc nepřidají. Milovníky násilí ale jistě zaujme dvakrát jinak natočená scéna s řezáním ucha.

Úvodní titulky filmu Gauneři