[Článek o filmu Leviatan vyšel letos v červenci v rámci reportu z festivalu v Karlových Varech, v rámci poupravené recenze si však dovolujeme na něj upozornit za příležitosti oficiální distribuční premiéry.]

Ruský snímek Leviatan, který si odnesl cenu za nejlepší scénář z prestižního festivalu v Cannes, byl za účasti režiséra uveden také v Karlových Varech a širší veřejnosti se představil během festivalu Be2Can, konečně vstoupil do české kinodistribuce. Provází ho pověst progresivního, odvážného a otázky vzbuzujícího díla, které otevřeně kritizuje současnou situaci v Rusku a zároveň nadčasového příběhu boje malého jedince proti všemocnému státnímu aparátu. Snímek zároveň naplňuje představu o dokonalém uměleckém filmu světové úrovně. Možná až příliš dokonalém.

Posun v tvorbě režiséra Andreje Zvjaginceva je více než patrný - ten v průběhu let vypiloval svůj styl a zároveň absolutním způsobem ovládl filmové řemeslo a jeho jazyk. Není tedy divu, že snímek je jeho formálně dosud nejpropracovanější, nejde v něm vidět žádný záchvěv nejistoty či nevědomí, o čem vyprávět za pomocí zvolených prostředků. Zhmotněná vize je absolutní a komplexní a jde na ní vidět mnoholetá zkušenost s limity filmového média. Při sledování eposu se však na povrch vkrádá otázka, zda není až příliš uhlazený a formálně vytříbený na to, aby ještě dokázal diváka zaujmout nad rámec dokonalého, tudíž i předvídatelného uměleckého filmu se všemi typickými, ale funkčními klišé.

Ruský režisér v roce 2004 uchvátil debutem Návrat a o tři roky později také dramatem Vyhoštění, snímky se zdánlivě jednoduchými příběhy, které vyprávěly především obrazem a sloužily jako alegorie, těsně spjaté s náboženstvím. Ne nadarmo se režisérovo jméno začalo odvolávat na jiného Andreje, tentokrát Tarkovského, pro mnohé nepřekonaného velikána ruské kinematografie, na jehož poetiku Zvjagincev navázal ve svých dvou prvních počinech. Úchvatné záběry detailů, kapající vody a dlouhé jízdy bez střihu s důrazem na vytvoření melancholické atmosféry však ustoupily v jeho třetím počinu Jelena, konverzačním dramatu, v němž originální stylistická stránka podlehla vyprávění (ne)zajímavého příběhu.

Alespoň částečné skloubení obou přístupů můžeme najít právě v Leviatanovi, epickém dramatu ze současného Ruska. Příběh o odvěkém boji bezbranného jednotlivce proti všemocné byrokracii Zvjagincev zpočátku vypráví s překvapivou civilností a důrazem na dialogy, v nichž se skrývá sžíravá metafora současné ruské společnosti upozorňující na prohnilý vládní systém a nemožnosti proti němu z pozice obyčejného člověka bojovat. Návodným pro dešifrování filmu je zároveň jeho název odkazující na biblickou mořskou příšeru, jež v Bibli vystupuje jako alegorie chaosu a zla, zároveň na teoretickou knihu Thomase Hobbese z roku 1651, jež pojednává o struktuře společnosti, v níž v těsné blízkosti vládne občanská a církevní moc.

Když v jedné ze scén zkorumpovaný starosta, který chce zabavit dům bezbrannému automechanikovi Koljovi, přijímá rady od církevního hodnostáře, je film velmi odvážným komentářem o společnosti, jež zakrývá osvícenými božskými pravdami a občanskými zákoníky pokryteckou touhu vlastnit, ničit a vládnout. Neúprosný Leviatan je zkrátka přítomen všude - u neustálých záběrů na potopené vraky lodí, obří kostru velryby, zdevastovanou nehostinnou krajinu nebo i u letmých záběrů na bagr nelítostně demolující dům. Stejně tak poplatné výpovědi jsou i litry vychlastané vodky, která se stává pro hlavní hrdiny jediným východiskem, jak se vypořádat s každodenními starostmi.

Politická rovina zároveň dává i záminku k rozehrání intimní studie charakterů, které se pod nátlakem okolností degradují do "přirozeného stavu" (opět Hobbes), v němž už platí jen ty nejzákladnější lidské hodnoty (=člověk člověku vlkem). Zde možná Zvjagincev mnoho diváků nepotěší umělecky okoralým prvkem nevěry, která vyústí v mnoho předvídatelných situací, bez nichž by se výsledný film klidně obešel. Epická šíře příběhu se začne vyskytovat až v poslední části snímku, kdy začne přibývat bezdějových záběrů na drsné výjevy krajiny, která marně odolává zubu času, a která všechna probíraná témata vykreslí pomocí všeobjímajícího (božského?) principu.

Film má tendenci rezonovat i dny po zhlédnutí, fanoušci ranější tvorby režiséra možná ale budou zklamáni tím, že Leviatan částečně upouští od okázalých stylistických hrátek k mnohem soustředěnějšímu, ale o to méně progresivnímu snímku. Pokud byste si ale letos měli vybrat jediný ruský film, tak tento.

Originální trailer filmu Leviatan